Z pera výcvikářky II.

Celé 3 dny v Rakousku jsme kromě samotného závodění měli možnost vidět velké množství výkonů na poslušnosti, obratnosti a sutině, Na ploše jen pár, o stopě vím zprostředkovaně. Snažila jsem se nasávat informace a všímat si problémů, které nastaly, jejich řešení a přihlížet tréninku velkého množství psovodů. Zde je krátké shrnutí

POSLUŠNOST

Ovladatelnost: Největším problémem pro většinu psů je skupinka osob. Ze strany psovodů dochází k chybě, že pochválí psa po ukončení chůze před skupinkou – chůze a skupinka jsou jeden cvik a tudíž může pochvala přijít až po ukončení skupinky osob v základním postavení. Ze strany psů je to samotná koncentrace ve skupině a snaha se buď vyhnout psovi ve skupině (strach či nedostatek tréninku) nebo ho naopak kontaktovat (nedostatek tréninku). Dalším problémem je počet kroků při ovladatelnosti, který je jasně předepsaný a je potřeba toto schema dodržet. V neposlední řadě jsou to hluky, které se netrénují. Většina psů nemá problém se střelbou, ale např. v Rakousku bylo z mikrofonu po dobu skoro celé chůze pouštěno množství zvuků (start letadla, auta, míchačka, pláč dítěte atd.). Více jak polovina psů, které jsem měla možnost sledovat, mělo na tyto zvuky reakci, nedá se mluvit o strachu, spíše zvědavosti a snaze se jí podívat blíž zdroji, tedy reproduktoru.

Odložení v sedě: Nejproblematičtější odložení, většina psů ho dělá pomalu nebo zůstane stát, zřejmě problém intonace v tréninku a potom na soutěži či zkouškách (nervozita), hlídat kroky, má být po nejméně 10…

Odložení v leže s přivoláním: opět hlídat kroky, nejméně 10, na vzdálenost 30 kroků.

Odložení ve stoje s přivoláním: poměrně velká část psů dělá po zaujetí odložení kroky, přičítám to tréninku bez pomocníka, kdy psovod otočený zády tuto chybu nevidí…

Aport: největší chybou jsou překusy, které mohou tento cvik dostat až do hodnocení chybné navzdory jinak rychlému provedení. Některé aporty se jevily nevhodné vzhledem k velikosti, zapadly do trávy a pes je složitě hledal a ztrácel orientaci.

Plazení: Pominu-li, že někteří psi prostě neplazí  tak trénujeme tento cvik na krátkou vzdálenost, každý z našich psů po cca 6 m začal jevit snahu o ukončení cviku. Je potřeba v tréninku si občas odkrokovat vzdálenost 10 m a dát psovi najevo, že cvik končíte vy….

Vysílačka: Většina psů neměla problém se samotnou vysílačkou, ale s udržením psa u nohy před samotným vysláním a tudíž málo kroků před povelem vpřed a se zalehnutím. To bylo takřka vždy váhavé a nebo dokonce na druhý povel.

Dlouhodobé odložení: Takřka bez připomínek, občas neklid při odchodu psovoda do skupiny osob (nedostatek tréninku) a někdy povel pro zůstání po zalehnutí, je povolen pouze jeden povel (lehni, místo, plac atd.), druhý už je bodová ztráta.

Celkově je potřeba se vyvarovat zbytečných povelů navíc a vědět, kdy je možné pochválit krátce psa a tudíž použít fyzický kontakt, je to vždy až po ukončení jednotlivých cviků.

OBRATNOST

Sestava překážek jako taková by se dala rozdělit tréninkově do tří fází:
–       posazení psa před překážkou
–       samotné provedení překážky
–       posazení psa za překážkou.

Každá z těchto fází se dnes velmi přísně posuzuje, je tedy nutné je trénovat i odděleně, např. jeden trénink věnovat jen tomu, že přijdu k překážce, rychle a přesně posadím psa, pochválím, odměním a odejdu. K jednotlivému provedení překážek nemám větších připomínek, každý už ví, že se na lávce na sudech musí pes zastavit do první třetiny, že musí sám bez povelu sklopit houpačku (která byla v Rakousku velmi vysoká a tudíž vydávala po překlopení u rychlých psů poměrně silný zvuk klepnutí o zem). U žebříku musí mít pes všechny nohy nahoře, v Rakousku dávala rozhodčí pokyn psovodovi, kdy má vyjít, takže je lépe na něj počkat, a hlavně je důležité v závěrečné fázi nepředejít psa, ale jít současně s ním. Jakmile psovod psa na žebříku předběhne, bere se to jako pomoc a tudíž už nemůže být známka výborně. U skoku je důležité se vyvarovat pomoci tělem, např. předklonění se, úkroku a podobně. Hodně podceňovaným cvikem jsou materiály, psi chodí u nohy netěsně a pomalu sedají. U roury opět bývá častá pomoc tělem, mnohdy neuvědomělá, kdy se psovod při povelu vpřed předkloní v závislosti na výšce překážky. Největším oříškem bývá desetibodový cvik ovladatelnost na vzdálenost. Kromě dotrénovanosti jednotlivých fází cviku (kužel, vysílání na jednotlivé bedny, přivolání) je potřeba setrvat na jednom místě a nevycházet při vysílání z určeného kruhu, ten byl v Rakousku viditelně vysypán pískem. U nošení je třeba si dát pozor, že stejně jako ostatní začíná tento cvik v základním postoji. To znamená, že se přijde ke stolu nebo bedně, zaujme základní postoj a po pokynu rozhodčího zahajuje psovod cvik, dává povel k naskočení psa na bednu, nese, předá pomocníkovi a následně, opět na pokyn rozhodčího, volá psa rovnou k noze. Chybou je krátké setrvání psa u pomocníka, jiný typ přivolání (ke mně) a samozřejmě neklid při nošení.

PLOŠNÉ VYHLEDÁNÍ

Posledních několik akcí bývá u stupně B varianta 3 osoby a 20 minut (nejtěžší je varianta 4 osoby, 20 minut). Když pominu otázky štěstí losu, počasí, rozložení figurantů v terénu, tak mi zbývají 3 nejdůležitější věci, které hrály roli v úspěšnosti na plochách. Délka vybíhání do stran, motivace a kondice.

Vybíhání do směrů: Největším problémem je nedostatečná vzdálenost při vybíhání do stran. Většina psů má zafixovanou vzdálenost 50 kroků, ale terén je široký 100 m, tedy 50 m na každou stranu, což je nejméně 70 kroků. Při dnešním ranním tréninku jsem si i u našich psů ověřila, že navzdory přímému označení, tedy odejití osoby před psem, se jeden vedle druhého točili na hranici cca 50 kroků a těžce osobu na 70ti krocích dohledávali. Dalším nedostatkem je běhání psů po ose místo prohledávání formou čtverců nebo aspoň oblouků. Pes tak má velmi úzký záběr hledání a brzy se unaví a má také problém s časovým limitem. Toto se dá natrénovat tak, že figurant odejde 70 kroků a potom zahne libovolně do prostoru cca 10 až 30 kroků a najde si nějaké místo tak, aby pes kromě doběhnutí na vzdálenost 50 m musel také osobu najít dalším hledáním a použitím nosu nejlépe směrem dopředu, ne za psovoda. Jakmile pes běhá sice vzorné revíry, ale jen tam a zpět stejnou cestou, nemá šanci osoby najít.

Motivace: O motivaci toho víme hodně a je to základní hybná síla tréninku, úspěchu na akci či zkoušce a vůbec podstata celé práce se psem. Bývá pravidlem, že je v zásadě silnější pud kořistnický než potravní. To vychází z přírody, kdy musí pes nejprve kořist najít a zabít a pak se nažere, takže je mnohdy zvyklý nežrat i několik dní. Samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo, ale zejména v horkém počasí nemá pes (stejně jako člověk) takovou potřebu jíst jako obvykle. Je-li to tedy vzhledem k povaze psa možné, vyplatí se vybudovat motivaci na hledání raději na míček či peška a pamlsky použít jako motivaci podpůrnou. Není–li to možné, pak je dobré , aby pes na práci nastupoval mírně hladový čili motivovaný . Toho se ale POZOR nedocílí tím, že pes nedostane dávku, to se mu spíš stáhne žaludek a nebude mít potřebu jíst, ale tím, že třeba dva dny předem bude dávka jen malá záchovná a žaludek psa bude tím pádem pracovat a mít tedy potřebu jíst. Každý pes je jiný, každý potřebuje jinou míru motivace, podpory, a to už je věc psovoda, jak zná svého psa a co tedy udělá pro úspěch výkonu v té určité situaci.

Kondice: Vzhledem k tomu, že terén na plošném béčku je dlouhý 300 m a zpravidla je vždy nejméně jedna osoba na konci terénu na prověření výdrže a kondice psa, je jasné, že je třeba kondici psa cíleně budovat. Pravidelný trénink, plavání, házení míčku, vycházky, běh, běh u kola…možností je hodně a pes musí fyzicky vydržet uběhat do 20ti minut daný prostor a ještě k tomu pracovat nosem, protože ne vždy fouká a nebo může vítr být směrem z terénu ven, takže nároky na kondici psa jsou opravdu veliké.

Ještě se zmíním o jedné věci, většina z nás část tréninku nechává figurantem odměnit psa a mnohdy si ho nechává přivézt na míčku dříve, než se na místo nálezu vydáme my. V tréninku také málokdy voláme na své spolutrénující „nález“. U jemnějších a vnímavějších psů je nutné potrénovat i situaci, kdy se tryskem blíží nejen psovod, ale jemu v zádech také rozhodčí a vedoucí akce a dupou, dusají a pes mnohdy přestane značit a jde se zvědavě podívat, co se to děje….Také občasné zvolání psovoda při značení „nález“ není rozhodně chybou. Takto to totiž potom  reálně na akci vypadá a je třeba, aby pes znal všechny situace.

SUTINY

Již několik let se našim českým psovodům na sutinách nedaří a jádro problému je více méně zatím neřešitelné, chybí nám kvalitní sutinové trenažery. Na vzácné výjimky se totiž veškeré soutěže a zkoušky odehrávají na těchto uměle vyrobených trenažerech, které ale výborně imitují situace v praxi po sesuvu domu, zemětřesení atd. Naši psi jsou vlastně zvyklí dělat místo sutin plošné vyhledání v budovách s úkryty. Je již v rámci ČR několik takových objektů (např. Chbany u Žatce, Šenov), ale je jich zatím opravdu jako šafránu. Když pomineme, že se někteří psi musí vůbec po takovém nestabilním terénu naučit chodit, je stále ještě velký rozdíl mezi chodit a chodit a hledat. Tyto trenažery bývají také velmi úsporné místem, což nese s sebou hodně pachů a pes si musí umět mezi nimi vybrat, kromě ukrytých osob se na sutině pohybuje rozhodčí, vedoucí akce a také další osoby, které práci psa ztěžují. V Rakousku např. hořely v rámci sutiny také 2 ohně. Dalším ztěžujícím prvkem jsou hluky stejně jako na poslušnosti, např. míchačka, imitace těchto zvuků z reproduktoru atd. Ty většinou dle mého pozorování nevadí psům, ale spíše psovodům, mají pocit, že neuslyší psa značit a to je značně znervozňuje. Naštěstí je to stále sport a pokud pes značí a psovod ho z tohoto důvodu neslyší, rozhodčí psovoda na tuto skutečnost upozorní. Poprvé jsem se v Rakousku setkala s tím, že se osoby nevyprošťovaly (varianta 4 osoby, 30 minut). Byli psi, kteří se zejména, když nemohli delší dobu nic najít, urputně vraceli k již najitých osobám a vysilovali se. Bylo by dobré zjistit vhodným tréninkem, jak si s touto situací konkrétní pes poradí a buď to občas do tréninku zařadit nebo ne dle chování psa. Viděla jsem jich v Rakousku pár, kteří se k již najitým osobám nevraceli. Obecný názor na sutinách je takový, že toho psovod moc ovlivnit nemůže, stojí před sutinou a čeká. Není to tak úplně pravda. I zde je možné dle typu psa a jeho práce vymyslet taktiku, která psovi umožní co nejrychleji osoby najít a označit. Zejména v tropickém počasí na sluníčkem vyhřátém trenažeru je skoro nutné, aby pes pracoval úsporně a efektivně.

Na psovodovi je aby
– psa co nejvíce sledoval, je-li to možné a dle chování psa ho neposílal víckrát do již prohledaných oblastí
– když pes označí a jde si psovod do terénu pochválit, měl by už mít v hlavě představu, kam od úkrytu psa dál a co nejlépe pošle, aby mu práci usnadnil. To v případě, že to rozhodčí dovolí, druhá varianta je ta, že se oba musí vrátit na začátek speciálu a začít odtam.
– Psovod by měl mít přehled o tom, co pes prohledal a co ne, aby mu šetřil síly

Samotná práce psa je již o motivaci, výdrži, kvalitě značení a dohledávání úkrytů, chtivosti, SAMOSTATNOSTI při hledání osob a kondici. Velikou roli hraje také ovladatelnost, tedy schopnost poslat psa např. okolo, dopředu, dolů a podobně. Je potřeba se vyvarovat ovlivnění psa ke značení, takže pokud pes zachytí pach, již psovod nemluví, ovlivnění psa k označení může vézt k anulování osoby. Pokud psa nevidím, mohu ho samozřejmě slovně povzbudit , ale každý pes je jiný a psovod musí vědět, co jeho pes potřebuje a co si může dovolit. K tolik diskutované vodě: v tréninku většinou dává psovod psovi vodu až po výkonu, tudíž je to jeden z podnětů ukončení práce. Je tedy lepší psovi jen ovlažit tlamu, břicho a nebo tuto situaci navodit i v tréninku. Mnohokrát byli rozhodčí svědkem, že po napojení psa došlo k jeho útlumu a dále nepracoval.
Největší problém sutin vidím opravdu v nedostatku vhodných objektů k tréninku a dále stylu práce psů, ještě snad více než u ploch je zde třeba velké motivace a hlavně samostatnosti při hledání.

STOPY

O stopách vím jen zprostředkovaně od Pavla, ale každopádně je třeba počítat s tím, že ne vždy jsou kladeny ideálně ráno (v Rakousku nyní po poledni), dále terén je opravdu různorodý, od hezké trávy až po plevel, keře atd., a je třeba počítat s tím, že tvar stopy může být „přibližný“. To v situaci, kdy musí kladeč např. obcházet přírodní objekty (keř, kamení), a také lomy nemusí být v tom případě úplně korektně nakladené. Tato stopa je ale praktická, takže je třeba s tím počítat. O motivaci a vytrvalosti psa není snad ani nutné dále hovořit, propojení psovoda a psa je tu díky 10m stopovací šňůře nejužší, ale také přináší nejvíce obav na ovlivnění psa, špatné vedení a další chyby, které mohou vézt k sejití psa ze stopy. Osoba na konci je bodově limitující a je dobré, aby psovod uvážil, jaké značení je schopen pes předvést i v případě, že je např. velké teplo a je tudíž po stopě unavený a zadýchaný. Bude ještě štěkat jako ráno v chládku nebo si jen lehne….a tomu trénink přizpůsobit.

Snažila jsem se Vám předat svoje dojmy a poznatky a věřím, že nám pomůžou k dalšímu zlepšení.
A hlavně nezapomeňte – trénovat, trénovat, trénovat!

Požádat o pomoc