Plošné atesty MV, 16. 9. 2011

očima vykulenýma :o)

Jelikož se plošné atesty konaly tentokrát na Moravě, tak trošku jsem doufala, že budu mezi pozvanými. Hlídala jsem obě své mailové adresy a pořád nic. Už jsem věděla, že Radim jede, Kristýna… a smířila se s tím, že holt my letos nic.

Pak se vrátili drazí rodiče z dovolené a vybrali naši společnou schránku :o)

Tak honem poshánět informace, posbírat ztracené nervy, koupit čelovku a naložit Pežota. Směr Holešov u Kroměříže. A protože u nás asi nic nejde jednoduše, Pežotovi selhala spojka celých 10 km před cílem. Díky bohu za kamarády z KZJ! Jitka po cestě přibrzdila a vzala nás do vleku, takže nakonec jsme dorazili včas, byť s nepojízdným autem. A tak jí i takto moc a moc děkuji a děkuji i Radimovi a Kristýně za pomoc na telefonu.

A už k průběhu samotných atestů. Nejdříve informační schůzka, sešlo se nás čtrnáct psovodů a vyslechli jsme instrukce. Rozlosování na denní práce do dvojic, předání mapky a zakreslení trasy. Na „start“ jsme museli rychlým pochodem (spíše poloběhem) dorazit během čtvrt hodiny, vydýchat a už nás začali seznamovat se situací.

Čtyři vojáci (nebo policisté :o) nedorazili z hospody na základnu a panuje podezření, že zůstali někde v okolních lesích (a mrznou k smrti). Středová čára, dělící dva stejně velké terény od sebe, vedla loukou a pak pokračovala lesní cestou, na konci čekal policista. Radim s Barčou dostali přidělenou pravou stranu, já s Kikem levou. Čas čtyřicet minut, teplíčko jako v létě, vítr v podstatě žádný.

Rychle jsme domluvili způsob dorozumívání (mobil) a vyrazili do terénu. Na naší straně se schovávalo i několik chat, takže jsem psa poslala do lesa a sama zkontrolovala zámky. Pak jsem se rozhodla soustředit se nejdříve na vzdálenější část terénu a jít v podstatě účko. První osoba byla opravdu daleko, tipuji minimálně 120 metrů (tedy tipuju víc, ale terén byl „jen“ 120 metrů na šířku) za středovou „čárou“, v neprostupném, hustém houští. Kik štěkal jako blázen a ještě že tak, jinak bych ho snad ani nenašla. Samozřejmě mě nenapadlo nic chytřejšího než při zaslechnutí štěkotu hodit naučeně batoh na zem a pak se teprve rozběhnout.

Jméno ztraceného-nalezeného jsem si zapsala, pro jistotu jsem se ho pokusila přesvědčit, aby šel s námi (ale nenechal se), a už jsem utíkala zpátky hledat batoh. Kika jsem tím pádem musela chvilku držet u sebe, aby znovu nenašel toho samého, takže úplně zbytečná ztráta času.

Druhá osoba byla blíž středové čáry, v mělké prohlubni. Pachově asi nic jednoduchého, jelikož Kik (pravda, už celkem unavený) se tam chvíli motal, než zmizel za teréní vlnou a rozštěkal se. Takže zase zapsat jméno, opět pochválit psisko šikovné a pokračovat dál.

Orientace v terénu není mojí nejsilnější stránkou a tak se mi podařilo zaměnit dvě cesty a držela jsem se špatné. Naštěstí jakýsi smysl pro vzdálenost mi přece jen zůstal, takže když už se mi zdálo, že jsem opravdu daleko, vrátila jsem se. Jak se ukázalo, středová cesta se rozdvojovala a policista stál na té druhé. Nahlásila jsem jméno a začala se vracet zpátky a prohledávat terén blíže cesty, ale už jsme nikoho neobjevili.

Práci jsme oba s Radimem ukončili včas a šli nahlásit osoby. Kik dvě, Barča bohužel žádnou. Pravý terén byl dle slov Radima i ostatních hustě porostlý nepříjemnými keříky a velmi složitý na prohledání.

Skončili jsme jako první dvojice, takže nás nechali čekat u základny a my s napětím sledovali další „spolubojovníky“, hlavně drželi pěsti „těm našim“. Hodně lidí se vrátilo s nulou, několik s jednou osobou. Kristýna se v terénu bohužel zamotala, Jitčina Kája i přes vysoké nasazení nikoho nenašla. A my stále čekali na verdikt.

Nakonec jsme se dozvěděli, že v každém terénu se nacházely dvě osoby. Pouze čtyři psi zvládli nalézt obě dvě a tak nás na noc moc nezbylo.

Čekalo se opravdu do tmy a pak už po jednom přesun na úvodní stanoviště. Osou postupu byla panelová silnice, cca 700 metrů, prohledával se terén cca 20 metrů nalevo i napravo. Noc příjemná, foukal větříček, takže jsem se spolehla hlavně na psí nos a posílala spíše dopředu. První osoba žádný problém, u druhé jsme se trošku zadrhli a označení nebylo úplně ideální. Důvod? Stojící osoba. Takže rovnou poznámka k dalšímu tréninku, na tohle se musíme s Kikem zaměřit.

Největší problém byla ale osoba třetí. Kik mi utekl za pachem daleko dopředu a já stála v půlce terénu a po chvíli začala volat. Vždy se ozvalo zacinkání, objevil záblesk Kikova světýlka, ale pes zase zmizel. Po pár minutách jsem to vzdala a šla ho hledat. Kik zmateně pobíhal kolem jednoho místa, vbíhal do lesa, kde očividně něco cítil, ale zase se vracel na druhou stranu. Tam byl plot a za ním jakési hřiště a chatky. Nakonec zůstal stát u plotu a zíral na velký betonový kvádr. No a za ním, cca dva metry od plotu, ležel zakuklenec v pláštěnce. A měli jsme ho!

Ale zadání znělo opět čtyři osoby, takže jsme ještě doprohledali část levé strany. Přiznám se, že tam jsme určitý úsek vzali hopem, tedy přesněji spolehla jsem se na to, že kdyby odtud bylo něco cítit, pes by reagoval, protože nás už kapku tlačil čas.

A byl konec. V terénu se schovávaly opravdu jen tři osoby a jen tři psi to zvládli. Čtvrtý pes našel jen dvě a pak bohužel psovod sešel z cesty a zamotal se v nočním lese.

Zpátky jsme se už vezli velkým hasičským autem a hned následovalo vyhodnocení.

Takže Kikínek a já máme od teď na dva roky tu čest hlásit se mezi atestované psovody ČR. Jsem moc vděčná za tuto zkušenost a musím říct, že lidé kolem atestů byli naprosto skvělí, organizace bez chybičky, prostě není nač si stěžovat (když nepočítám auto).

A závěry? Snad jen procvičovat orientaci a rozložení terénu, trénovat stojící a jiné „nezávodní“ osoby a přemýšlet (!). A hlavně věřit psovi a jeho nosu :o)

(Lenka Navrátilová)