Akce praktického charakteru jsou mezi záchranáři velmi oblíbené a tak, když přišly propozice na praktické hledání ve vojenském prostoru Pouště (blízko Třeště), zájem našich psovodů byl velký. Program byl následující: čtvrtek dopoledne přednáška o použití GPS při hledání a také práce s mapou, oběd, odpoledne a večer trénink. V pátek byla plánovaná imitace „ostré akce“ a v sobotu měl být program stejný jako ve čtvrtek. Na základně bylo možné i přespat a objednat si jídlo, takže pokud měl člověk čas a možnost, mohl tam strávit celé 3 dny.
První naše parta ve složení David Volný, Lenka Navrátilová, Eva Lettmayerová, Michaela Nytlová a Soňa Šabacká vyrazila ve čtvrtek ráno. David a Lenka po vlastní ose, naše dvě auta za sebou. Trošku jsme se motali u Jihlavy a tam kolega řidič nedodržel předepsanou bezpečnou vzdálenost a zezadu naboural do Míšy. Naštěstí se nic vážného nestalo, ale bylo třeba vypsat papíry na pojistku. Volala jsem tedy Davidovi, že se opozdíme. David mi sdělil, že se ze základny odjíždí na praktický zásah, ale neměl souřadnice ani místo určení. Po několika telefonátech a bloudění jsme se dopravili na místo určení do vesnice Příštpo. Celou tu dobu nikdo z nás nevěděl, zda je tato akce jen součást cvičení a překvapení, nebo opravdová. Po příjezdu jsme zjistili, že se skutečně hledá muž ve středním věku, který napsal dopis na rozloučenou a pohřešuje se. Celou pátrací akci řídil pan Vladimír Makeš a musím říct, že tato organizace na nás udělala velký dojem. K dispozici byly v počítači mapy terénu k prohledání a ty byly rozděleny na jednotlivé sektory. Každý akce schopný psovod se psem dostal přidělený 1 sektor, který mu byl zadán od PČR do GPS a vydal se hledat. Díky této metodě se dokázalo za pár hodin prohledat téměř 850 ha. David a Lenka už pracovali na společném terénu, který byl poměrně velký, u nás neměl nikdo GPS a než pan Makeš stihl vymyslet, co s námi, dorazila na místo Klára Kmoníčková. Měla jsem příležitost už dříve sledovat její práci a tak jsme požádali o možnost vyrazit do sektoru s ní. Z našeho týmu byl akceschopný pes pouze Cita, zbytek jsme zabezpečili v autech a s Klárou a jejím Samem se vydali na cestu k našemu sektoru. Už několikakilometrový pochod na místo prohledávání byl pro naše psovody a psy novou věcí, kterou netrénujeme. Autem tam bohužel nebyla možnost se přesunout. Klára měla náš sektor již nahraný v GPS a při hledání používá taktiku pásování, kdy se snaží pracovat s větrem, aby měl pes možnost šetřit síly a osobu nasát na delší vzdálenost. Dokud nedostal na krk obojek s rolničkou a nepošeptala mu Klára do ucha kouzelné slůvko, vypadal Sam jako pes, který se jen tak někde prochází a venčí. Jakmile dostal pokyn k práci, velmi horlivě a přitom systematicky probíhal a propátrával terén příjemným tempem. Když ho bylo potřeba někam poslat, použila k tomu Klára klasické vyslání od nohy do směru. Nejsem si úplně jistá, jak dlouho jsme v terénu pracovali, myslím kolem hodiny a na závěr jsme pejskům umožnili si na zakončení práce najít figuranta a odměnit. Poté jsme se vraceli zpět k autům. Mezitím docházeli i ostatní týmy, část psovodů byla ještě převelena na jiné místo a tak prohledávali ještě jeden sektor. Mezi 16.00 – 17.00 jsme se vrátili postupně na základnu Pouště a dali si pozdní oběd, který tam na nás i s paní kuchařkou čekal.
Přednáška o práci s GPS už nebyla, ale praxe v terénu byla možná lepší škola, než povídání u stolu, náš tým bedlivě sledoval v terénu práci Kláry s GPS a mnohé jsme se naučili. Než se připravilo vyhodnocení této akce, vzali jsme zbylé a čerstvé pejsky a vydali se na trénink. První kolo jsme pracovali s větrem a udělali si každý jedno navětření, druhé kolo potom delší práci s využitím úkrytů v terénu (pneumatiky, chatky). Po tréninku jsme si poslechli hodnocení pátrací akce, podívali se na počítači, jakým způsobem jednotlivé týmy pracovali a kolik se toho prohledalo. Během akce se pán nenašel, ale byl nalezen v pondělí živý, jen prochlazený cca 5 km od místa, kde se hledalo.
V podvečerních hodinách a s večeří na cestu J jsme se vydali zpět domů. Dám prostor ještě dalším zúčastněným, aby přidali své dojmy z této akce. Za sebe musím říct, že takto řízená pátrací akce měla smysl, řád a byla perfektně koordinovaná. Moc se mi líbil 2 a půl roku starý Sam, který pracoval velmi samostatně, chtivě, celou dobu a ve vzájemném porozumění s psovodem. Tento tým se orientuje jen na praxi, takže pejsek značí v terénu všechny osoby (tedy i stojící a chodící), protože jen tak je možné při pátrací akci nikoho nevynechat, navíc např. nemocný nebo zmatený člověk nemusí nutně ležet v houští. Je snazší se ujistit, že právě označený je procházející houbař než někoho v terénu nechat. Jeho práce byla klidná (myslím tím žádné hektické a šílené běhání), ale přitom nebyl problém psa cíleně vyslat do směru. Díky tomuto tempu vydržel stejným způsobem hledat celou dobu, aniž by na něm byla vidět únava. Nejcennější pak byl závěr práce, kdy Klára požádala Míšu, aby se jako „ztratila“ a při posledním prohledávání pásu ji pes po téměř hodinovém hledání nasál a bezchybně označil. Cestou k autům jsme probírali svoje zkušenosti, jednotlivé možnosti a styly značení (Sam pracuje s nálezkou), výhody a nevýhody štěkání a dalších možných způsobů označení. Zeptala jsem se také na četnost tréninku u Sama, cca 4 krát týdně, ale téměř vždy krátká práce do 5 minut, jen jednou za čas delší hledání. Sam ale netrénuje nic jiného, tedy žádné stopy, obrany, sutiny, vodu atd. Jen poslušnost a kondici. Dalším příjemným zjištěním bylo, že i když byl zbytek našich psů téměř celý den zavřený v autě a stále v očekávání, trénink se moc povedl . To je z mé strany vše a nyní další zúčastnění.
(Soňa Šabacká)
Za mne se dá v podstatě se vším, co tu Soňa napsala, souhlasit. Musím podotknout, že bylo velice zajímavé a zkušenostmi výživné projít si takovouto ostrou akcí. Pro náš team (já a Demi) to bylo první ostré hledání, první křest ohněm.
Po příjezdu na Pouště mi tamní člen PČR oznámil, že všichni odjeli na zásah. Po kratší debatě co a kam mi řekl, že paní tam jede taky. Dohodli jsme se na křižovatce ještě se třetím autem na trase postupu. Zadal jsem do GPS cíl Jaroměřice nad Rokytnou – hřbitov a jelo se.
Do cíle jsme dorazili v momentě, kdy všechna policejní auta vyrážela pod majáky na koordinační místo zásahu. My, co jsme majáky neměli, jsme jim nestačili, v provozu nebyla šance. Také to podle toho dopadlo, ztratili jsme kolonu a nevěděli kam jet. Po několika telefonech jsme dostali GPS souřadnice. Tady snad jediná výtka k organizaci – nikdo pořádně nevěděl kam jet, takže trvalo, než jsme se dohodli a nakonec pro nás bylo posláno hasičské auto, abychom věděli, kde odbočit.
Na místě jsme se rozdělili ještě s kolegy ze Svazu na dva teamy, kdy každý team měl jednu GPS.
Každému teamu byl nahrán do GPS sektor, vydána Policejní vysílačka se sledovacím modulem a šlo se. Já s Lenkou jsme dostali cca 31 ha, ale měli jsme jen jednu GPS Garmin Oregon 450, mapu vytištěnou z PC černobíle a já v kapse auto navigaci Garmin Nüvi. Po cca 30 minutách chůze jsme dorazili na místo určení. Dohodli jsme s Lenkou, že já půjdu po obvodu a Lenka s kvalitní GPS vnitřkem.
Do auto navigace jsme zadali několik bodů, které sloužily jako cíl a vyrazili. Já chodil od bodu k bodu v navigaci, vždy nové zadání cíle cca 6x :-D (také nesmírná zkušenost v nouzi to člověku myslí jinak).
Několikrát jsme se s Lenkou míjeli.
Věc, která mi udělala radost bylo, že si Demi navětřila osobu (byť to byla jen Lenka a její pomocník) na cca 200 m i po 50 minutách práce. Samozřejmě, jak mi Lenka řekla, neoznačila je, jelikož chodící osoby neznačí.
Celá práce nám se dvěma psy trvala cca 60 – 70 minut. Poté následovalo štěknutí a odchod na koordinační místo. Postarat o psy, sváča, oddych. Po hodince jsme se s p. Makešem dohodli, že vyrazíme ještě na další terén o velikosti cca 20 ha, který nám rozdělili na dva po 10 ha. Na můj dotaz, zda nemají plonkovní GPS, mi pan Makeš zapůjčil svoji osobní. Vyrazili jsme tentokrát autem a po cca 10 minutách jízdy dorazili k určeným sektorům.
Další zkušenost – rychlá a krátká instruktáž od Lenky, co s GPS (měl jsem tuto GPS podruhé v ruce) a šlo se. Terén hoooodně náročný. Samá mlazina, smrčí, ostružiny a skály padající do údolí k říčnímu korytu.
Na tomto terénu si hlavně pes hodně máknul a potřeboval mnoho podpory. Nicméně vše jsme zvládli a terén byl zakončen osobou (Lenka). Když jsme docházeli poslední úsek k autu, zavolal jsem Lence, aby se uložila do lesa. A byť už jsme toho měli fakt plný zuby a šli po poli, které bylo pomočkované a silně zapáchalo, tak na 50 m to Demi ještě zvládla. Naskákali jsme do aut, zajeli vrátit vysílačku GPS a data z nich a odjeli na Pouště na pozdní oběd, vyhodnocení akce a nachystat k noclehu. Bohužel Demi si v terénu strhla půl polštářku, takže po zjištění tohoto faktu následoval noční odjezd domů. Akce velice vydařená, výborně zkoordinovaná a velice přínosná a bohatá na zkušenosti. Mějte se,
(David Volný)
A do třetice se s dojmy přidá naše pátečně – sobotní skupinka ve složení Regina, Jitka a Kristina. Dorazily jsme do Třeště na 9:00 hodinu dle plánu a shromáždily se společně s ostatními v jedné z učeben střediska PČR. Postupně jednotlivci odcházeli do služebního auta, kde jim byl do GPS nahrán sektor k prohledávání. V každém sektoru byla ukryta jedna osoba (to jsme samozřejmě předem nevěděli), terény byly různě členité a různě obtížné. Během nahrávání map skupina mladých zakuklených policistů trénovala střelbu ze samopalů a používání dýmovnic, takže to měli psi se vším všudy.
My jsme měly všechny tři vlastní Garminy, Jitka vyrazila do jednoho většího terénu s Reginou a já do menšího, zato pořádně členitého, sama. Odjely jsme auty na místo určení, holky měly terén kousek od auta, já jsem se přes jejich přesunula na náš. Vybaveni bublifukem jsme zkontrolovali směr větru a vyšli. Náš terén obsahoval snad všechny povrchy, stromy, mlází, potok, bažiny, ostružiny, louky, pole, keře a vysoké traviny, pár krmelců a různých přístřešků. Hlídala jsem si na GPS směr postupu, do mlází jsem posílala hlavně Jerryho, protože při průchodu jsem zjistila, že jsou tam čerstvé bobky od divočáků a vyležené lože. Terén jsme poctivě prošli a při návratu zpět mi jako jediný podezřelý úsek připadalo právě ono mlází. Tak jsme ho ještě jednou propátrali, ale vzhledem k hustotě jsem se spoléhala hlavně na vítr, že by snad Jerrymu něco foukl, bohužel nefoukl. Osobu jsme nenalezli (pana učitele) a na základně jsme se dověděli, že osoba byla opravdu v tom hustém mlází. Na naši plochu byla vyslána Klára se Samem a i tomuto zkušenému týmu dalo zabrat, než konečně pana učitele vysvobodili.
Po skončení práce jsem zavolala holkám, taky zrovna končily, našly jednu osobu (studentku), ale nebyly nadšené označením, protože dívčina popocházela po terénu, na což naši psi nejsou zvyklí.
Vyměnily jsme si dojmy a odjely na oběd na středisko. Po obědě nám pan Růžička stáhl všechny trasy do PC a pak se jednotlivé terény procházely a každý si něco řekl k tomu svému. Oba naše týmy byly pochváleny za dobrou práci ze strany psovodů, terén byl dobře prošlý, nikde jsme nic nevynechali, takže jako psovodi jsme byli se svou prací spokojeni. Večer jsme si zabraly Kláru a vytáhly jsme z ní její bohaté vědomosti ohledně práce s mapou a zadáváním čtverců do GPS. Pak se k nám přidal i pan Makeš a vše nám podrobně (někdy až zbytečně moc :-)) vysvětloval. Na druhý den jsme si pak s panem Makešem domluvily krátký speciál s osobou na konci a úspěšným zakončením pro psy. Regina navíc radu na stopě.
Na pokoji nám pak Regina ještě vysvětlila trasování a usínaly jsem spokojeně s hlavou plnou nových poznatků a zážitků (navíc po výborné večeři – vařená kolena).
V sobotu ráno ještě dorazil Pavel s Pavlou, Šárka přijela v pátek odpoledne. Po snídani jsme s Reginou byly našlápnout Sii stopu a pak všichni společně odjeli kousek za Třešť, kde jedna skupinka trénovala společně v lese, a my jsme jeli na speciálek. Nejdříve hledal Robert s borderákem, byla jsem schovaná v hustém roští na konci terénu, borderák vlezl do úkrytu, hodil si nálezku do tlamy a utíkal pro pánečka. Já jsem využila napachovaného úkrytu, a pan Makeš se schoval o pár hromad roští dále. Jerry procházel terén, ke konci už začal zvedat hlavu, doběhl k teplému úkrytu, naježeně jej očuchal (borderák se mu nelíbil) a odešel, načež zvedl hlavu a běžel přímo k úkrytu, kde krásně označil osobu. Naposled šla Sia, která měla Roberta schovaného v houští, taky se tvářila, že si jen tak před náma běhá, ale najednou jí to hodila hlavou a zmizela. Hned se ozval přesvědčivý štěkot. Takže jsme byli všichni moc spokojeni.
Pak jsme rovnou přejeli na stopu, kde Sia vypracovala krásnou tří hodinovou stopu v poměrně silném větru, na které jí pan Makeš neměl co vytknout a říkal, že se na ni těší na našem zářiovém stopařském závodě.
Takže z naší strany naprostá spokojenost se strávenými dvěma dny v partě příjemných lidí, navíc povzbuzeni do další práce a zahlceni novými informacemi. A taky plnými bříšky (ukončeno výborným hovězím gulášem).
(Kristina Somerlíková)
Fotogalerii najdete na http://shedive.rajce.idnes.cz/Cviceni_Jihlava_29.3.2012/.