Připadl mi nelehký úkol napsat článek o naší člence Marii Skulové. Nelehký proto, že Marie nás nedávno opustila ve věku 65 let.

Každý z nás máme svůj příběh, žijeme svůj život, máme své známé, kamarády, rodinu, s nimi sdílíme své radosti i strasti. Zjistila jsem ale, že o Marii mi každý řekne, že ji vlastně moc neznal, že o ní skoro nic neví.

Já sama jsem ji poznala na jaře r. 1984 na královopolském cvičáku. Bylo to setkání krátké, poněkud kuriózní a budiž řečeno, že jsem ji od té doby vnímala pozitivně, protože se mě tehdy zastala v pejskařském sporu. Nicméně pak jsem ji dlouhé roky potkávala jen zřídka. Až když se stala členkou naší brigády, vídaly jsme se častěji, ale opět tak nějak „na dálku“. Byla osobou svéráznou, která žila i „pejskařila“ po svém.

Teď bych mohla začít vypočítávat její zásluhy, úspěchy, kolik měla se psy složených zkoušek, že byla rozhodčí 3. třídy, jaké měla psy… Právě pro tyto informace jsem navštívila její stránky. Náhle mi připadlo, že jsme Marii asi opravdu neznali. Z textů a starých / tak krásně nostalgických/ fotek ke mně promluvil člověk, který pejskařinou žil, miloval psy zřejmě mnohem víc než lidi a víc, než by si kdokoli z nás myslel. Své city nedávala najevo, ale její niterný vztah ke psům byl plný lásky, kterou na rozdíl od lidí právě jen psi dokážou bezpodmínečně opětovat.

Ráda bych se jí teď zeptala, jak to všechno bylo, jaké byly její začátky, jací byli její psi…. Ale už se nezeptám a má vůbec smysl ptát se někoho dalšího? Pro mě tak zůstává memento, že by mezi námi mělo být víc porozumění, vstřícnosti a zájmu o druhé a méně odsudků jen proto, že je někdo jiný než já…

Čas běží, už je to měsíc, ale co je jeden měsíc v lidském životě? Chtěla bych, abychom si na ni vzpomněli i po mnohem delší době, abychom nezapomněli, že byla jedinečná, neopakovatelná, a abychom na ni vzpomínali s úsměvem.

Radka Marzyová