Z pera výcvikářky III. – červen 2011

POSLUŠNOST

V úvodu musím říct, že každý z našich členů udělal za posledních 5 let obrovský skok dopředu. Většina psovodů se aktivně zúčastnila buď semináře o poslušnosti s Katkou Kramářovou, který jsme pořádali, nebo si sami našli a zaplatili jiné semináře, kterých se v posledních letech pořádá v naší republice velké množství.

Já osobně jsem se zúčastnila semináře u nás s K. Kramářovou a semináře na KK Rybníček pod vedením M. Valentina a M. Marcišinové. Tato dvojice se netajila tím, že sama aktivně spoustu seminářů objíždí a poznatky a metodiku, kterou nám předávali, mají sestavenou právě z toho, co se jim na těchto seminářích líbilo a zdálo užitečné.

Každá doba má svůj rukopis, co se líbí teď, se nemusí líbit za pár let a historie se opakuje. Existují ale obecné trendy, které stále zůstávají a nemění se ani změnou zkušebního řádu ani módou, která zrovna to které období ovlivňuje. Hovořím např. o stylu chůze, kdy se opět upouští od „vyvrácené“ hlavy psa, který by doslova spadl do díry, kterou by ani nezjistil  a ovladatelnost u nohy se vrací k přirozené, pozorné chůzi se sledování m psovoda v rámci zdravého rozumu.
Ráda bych Vám touto cestou připomněla pár zásad, které mi návštěvou seminářů utkvěly a myslím, že jejich platnost bude stejná teď jako za 10 let.

1. My se neprosíme psa, aby s námi cvičil, pes musí prosit nás
Mnohdy vidíme kolem sebe klasickou scénu, psovod má v ruce maso, peška, míček, upozorňuje na sebe a pes kouká do dáli a občas hodí pohled ve stylu „no jo, když tak otravuješ, já si tedy kousek vezmu“….Hlavním mottem tréninku (jakéhokoliv) by měl být zájem psa, jeho snaha o získání naší pozornosti, pochvaly a odměny. Řešení je několik a samozřejmě se lépe začíná se štěňátkem nebo mladým psem, ale z osobní zkušenosti Vám můžu říct, že jsou situace, kdy „starého psa novým kouskům naučíš“  Z počátku stačí úvaz u plotu, stromu, keře, pokud máme – je ideální flexipole, tedy prostor, který psa pustí do kruhu na pružném vodítku (spíše pružné tyči, na které je vodítko a následně pes) a pes musí překonávat určitý odpor, aby se k nám dostal a zasloužil si odměnu. Protože nejlepší v životě je vždy to, co je zakázané a těžko dostupné – to platí nejenom u lidí U Kvínky jsem použila obyčejný úvaz a zpočátku jen čekala na jakoukoliv reakci z její strany, že má o mě zájem, stála jsem zády k ní nebo chodila kolem ve vzdálenosti 5 m. Ano, mám výhodu, není uřvaná Jakýkoliv její projev aktivity (zakňučení, štěk) jsem odměnila mlčky pamlskem a zase se vzdálila. Až byla nažhavená, následovala poslušnost. V současné době jdeme na cvičební plac a fena na mě skáče, kňučí, štěká, mohl by kolem projet traktor nebo nad hlavou letadlo, zajímám ji jenom já. Tyto projevy utne první povel, kdy se „uklidní“ v tom nejlepším slova smyslu, protože konečně nastává to, co si vynucuje – práce. Že má tato cesta smysl se mi osvědčilo na Mistrovství světa boxerů – velká akce, stadion, únava , sluníčko a los, který nás poslal na odložení jako první cvik. Předtím byl krátký úvaz poblíž stadionu a šly jsme na to Výsledkem byla nedokonalá, ale veselá a chtivá poslušnost až do konce, a o tom jsem si mohla nechat s Kvínkou předtím zdát. Kreativitě se meze nekladou, co není zakázané, je povolené a vy mějte jen na mysli, pes by měl chtít cvičit s Vámi, ne Vy s ním nemyšleno doslova, ale symbolicky ve smyslu motivace a chtění vašeho miláčka.

2. Když není v tréninku žádný vývoj…
V prvopočátku tréninku se snažíme všemi možnými prostředky psovi vysvětlit, jak vypadá cvik, který ho právě učíme. Používáme řeč těla, pozitivní metody posílené odměnou, kontrastní metodu – korekci rukou a následně odměnu. A pak nastává ten okamžik, kdy se potřebujeme posunout a zjistit, zda na povel lehni pes lehne bez toho, že byste mu tlačili na záda, mávali dole rukou s pamlskem nebo obojí. A tady nastává to úskalí, o kterém mluvím, pokud totiž v té první fázi nácviku zůstaneme příliš dlouho, může se stát, že pes ten cvik pochopí v tomto náhledu, takže lehni např. pro něj znamená v prvé řadě pohyb rukou s pamlskem dolů a pak teprve povel jako takový. Nebo ke mně chápe jen v souvislosti couvání dozadu a případně ruku s odměnou a když mu ke mně řeknete bez těchto pomocných povelů, zjistíte, že Vás pes obejde, nesedne si nebo kouká a neví. Není to samozřejmě vina psa, ale dlouhý nácvik jedné fáze cviku a případné špatné vysvětlení toho, co má pes udělat. Každý pes je jiný a potřebuje jiný čas k naučení a opakování cviků, ale obecně je dobré se čas od času přesvědčit, že pes opravdu chápe, co po něm chcete a zamyslet se nad tím, zda nestojíte na místě a neděláte ve dvou letech psa cviky stejně, jako když jste měli doma 12 týdenní štěně. Tím nemyslím občas udělat psovi čistě motivační trénink plný pozitivních věcí, ale samou podstatu cviku, jak má vypadat.

3. Na co pes přijde sám, už nikdy nezapomene…
Když pes hledá v plotě díru, může mu trvat několik dní, než ji objeví, ale potom už nikdy nezapomene,kde je nebo byla Stejně to funguje u tréninku, když dáme možnost psovi „myslet“ a přijde na to, jak se dostat k odměně co nejdříve, pracuje pak dobrovolně, rád a bez tlaku. Dám samozřejmě příklad. Chceme se posunout v tréninku o krok dál a tak dáme povel lehni poprvé bez pomoci ruky nebo odměny v ruce. Většina psovodů povel hned opakuje a když pes nereaguje, pomůže mu opět tím známým povelem, který pes zná a tak cvik provede. Takže jediné, co v tu chvíli psovod upevnil je závislost psa na pomocných projevech a ne pochopení povelu jako takového. Takže bychom měli postupovat tak, že dáme povel „lehni“ a čekáme. U většiny psů dojde ke zlomu, stojí, koukají, a když se nic neděje a oni o odměnu a pochvalu stojí, zkusí si lehnout. V tu chvíli je ten bod B, kdy musí psovod ihned psa ujistit, že přesně toto se chtělo, pochválit, jásat a odměnit. Stane se, že pes stojí a snahu nejeví, pak je možné povel zopakovat. Pokud ani toto nezabere, jsou dvě možnosti. Buď ještě není pes na tento krok připraven, nebo nemá dostatečnou motivaci a tak mu provedení cviku nestojí za to. Z praxe ale vím, že toto funguje u 99 psů ze 100 a jakmile to pochopí, lehají rychle, rádi a bez pomocných povelů. Ukázali jsem si to na jednom cviku, ale platí to obecně a pro všechny

4. Korekce a pochvala
Navázala bych na předešlý bod a nastínila např. upevnění povelu ke mně. Začínáme pomocí pamlskou, pohybu tělem, vodítkem a chceme skončit s tím, že vzorně stojící s upaženýma rukama zavoláme ke mně, pes rychle přiběhne a rovně předsedne a to ještě těsně a s očním kontaktem. K tomuto provedení vede dlouhá cesta a většinou, když si chceme zkusit, jak na tom jsme a zavoláme „ke mně“ bez pomoci, na kterou je pes zvyklý, sedá si křivě, vůbec nebo se tváří, že povel slyší poprvé v životě. Tady ale korekce cukáním a nebo hartusení vede k jedinému, nechuť jít ke psovodovi a pomalé přivolání s náznaky strachu. Správná korekce je taková, že pokud pes předsedne jen mírně křívě, mírně jej pochválíme a bez pohybu těla pomocí obojku upravíme do správné polohy a pochválíme mnohem výrazněji. Pokud ale pes cvik de fakto neprovede, pomocí obojku (ne násilně nebo se stopami vzteku) jej upravíme před sebe do požadované polohy, pochválíme a ubezpečíme, že toto je to, co jsme chtěli, a cvik provedeme znovu. Můžeme ho provést tak, že dáme psovi v sedě zůstaň a popojdeme pár kroků a zavoláme ke mně. Obecně by jakákoliv korekce – cukání při chůzi a podobně neměla být zároveň s povelem, který chceme, aby pes prováděl radostně a s chutí. Takže pokud pes při chůzi „zlobí“, cuknu bez povelu a naopak, když pes zareaguje správně a srovná se, velmi ho pochválím. Tím si nevytvářím nežádoucí spojitost s povelem, jen korekci nežádoucího chování a následnou pochvalu. Pes si rád vybere to, co je pro něj příjemné a nese mu „ovoce“ ve formě odměny.

5. Některé hodně diskutované cviky
OVLADATELNOST – alfa omega celé poslušnosti, nejen jako samostatný cvik, ale u odkládání za pochodu, přechodů mezi cviky a celkově vypovídá po celou dobu o tom, jak dvojice psovod-pes ladí a jaký jsou tým. Tento cvik by se dal rozdělit do tří samostatných fází – základní postoj u nohy spojený s očním kontaktem, rozcházení a samotná chůze. Postoj u nohy se trénuje klasicky s povelem „k noze“, ale nikam se nejde, pes má sedět a sledovat psovoda do doby uvolnění. Tento cvik se dá ztížit tzv. rušením, někdo stojí poblíž psovoda a když pes dostane povel k noze a zaujme požadovanou polohu s očním kontaktem, snaží se psa někdo vyrušit jiným povelem, tleskáním, oslovením. Opět je tu návaznost KOREKCE BEZ POVELU K NOZE, JEN KRÁTKÉ RYCHLÉ ŠKUBNUTÍ SMĚREM NAHORU A IHNED PO ZAREAGOVÁNÍ PSA RYCHLÁ POCHVALA SPOJENÁ S ODMĚNOU. Psi tento trénink baví a mnohdy je vidět, jak pomocník na psa volá, sahá na něj a podobně a pes sedí u nohy a oči upřené na psovoda, aniž by jen mrkl očkem. Rozcházení je druhá důležitá fáze ovladatelnosti, pes by měl přesně zareagovat na pohyb psovoda, udržet oční kontakt a oba by měli zjistit ideální tempo chůze a vzájemné spolupráci při chůzi. Rozcházení je možné trénovat oddělené s tím, že zpočátku udělám psovod jen dva-tři krůčky a je odměna. Na to může nevázat změnou směru a opět jen dva krůčky a odměna. Pes se tak zároveň učí obraty a učí se je „milovat“ protože po změně směru následuje pochvala a odměna. Další a poslední kapitolou je samotná chůze, doporučuje se dělat dlouhé rovné úseky a „čekat na chybu psa“, aby mohla být nám již známá korekce a následně pochvala. Při dlouhých úsecích se pak učí pes trpělivosti a vytrvalosti a delšímu soustředění.

APORT – aport založený na kořistnickém pudu bývá nejistý (překusy z přílišného zájmu, neochota se dělit o kořist, rychlejší tempo pro aport oproti pomalejšímu zpět atd.), takže nová škola aportu hovoří jen o „nuceňáku“. Není ale třeba si představovat žádné hrůzy, celá podstata tkví v tom, aby pes přinesl aport proto, že za odměnu dostane lepší a lákavější motivaci, např. míček nebo pešek nebo potravu dle založení psa. Samotný aport se učí velmi zřídka, myšleno odhazování a donesení. Velký důraz je kladen na naučení držení aportu, poloha „ke mně“ s aportem, rychlé „odevzdání“ psovodovi k získání lepší odměny. Tento druh aportu byl již mnohokrát popsán, nebudu jej tedy rozebírat podrobněji.

Na závěr bych ráda napsala, že každý pes je jiný, každý psovod je jiný, co sedí jednomu, nemusí sedět druhému a důležitý je hlavně výsledek.