Zdeňka Okřinová byla pro mnohé z nás osobou, na kterou nikdy nezapomeneme. Byla to veselá kamarádka, která nikdy nezkazila žádnou zábavu, naopak k ní ráda přispívala. Zároveň myslela i na druhé a její přátelé pro ni hodně znamenali.
Narodila se 8.8.1965 v Brně, kde prožila celý svůj život. Už jako dítě si oblíbila krásy přírody a venkova. Během studií na střední škole jí učaroval tramping, který částečně formoval její povahu do podoby, kterou jsme znali. Kromě trampingu vyplňovala její volný čas také horská turistika, které se věnovala s velkým nadšením.
Ovšem zdaleka největším koníčkem pro ni byla kynologie a málokdo by si ji dokázal představit bez psa. Všechno začalo návštěvou psího cvičiště s kamarádkou a počáteční zvědavost přerostla v celoživotní vášeň. Po začátcích, kdy cvičila cizího psa, přišel její vlastní a tím byl malý knírač Amor. Časem spolu dosáhli úspěchů v pachových pracích a právě s tímto psíkem se začala věnovat výcviku záchranářských psů. Patřila také mezi zakládající členy Kynologické záchranné jednotky ČR.
Další pes, kterého jí osud přinesl, byla na počátku roku 1993 fenka erdelteriéra Carla. Zdena se tenkrát jela podívat na štěňata, ze kterých si měl vybrat její kamarád. Ji tam zaujala temperamentní fenečka a tak z té výpravy do Brna přijela zcela neplánovaně štěňátka dvě.
Carla ji provázela i v době, kdy se naplno projevila Zdenčina povaha. Bylo to v roce 1999 po katastrofálním zemětřesení v Turecku, kam odletěla hledat zavalené lidi. Aby se této mise mohla zúčastnit, musela posledních několik dnů před odletem strávit v práci, aby napracovala čas strávený na místě neštěstí. K tomu všemu již byla na počátku svého těhotenství, což dokresluje její statečnost, odhodlání a dobrosrdečnost.
V dalších letech se pak samozřejmě kromě své práce a pejskařiny plně věnovala výchově syna Honzíka, kterého se snažila vést ve stejných stopách. Tím bylo trávení volného času v přírodě, učení a budování vztahu s dalším psem kerry blue teriérem Dennym. Snažila se vše zvládat na maximum a nic neošidit. Výmluvy a vyhýbání se povinnostem nepatřily do jejího repertoáru.
Jak čas plynul, přišel do jejího života další pes, opět erdel Ginn, se kterým už měla více prostoru na výcvik. Díky Ginnovi (a podotkněme že i Honzíkovi, který už jí dokázal pomáhat s běžnou péčí o tohoto velmi osobitého „pana psa“) se Zdena vyvíjela jako psovod a také budovala nové vztahy se spoustou lidí. Prožila hodně krásných zážitků se členy a kamarády z různých organizací. S těmi se setkávala na mnoha akcích, kde společně utužovali vztahy a sdíleli své zkušenosti.
Jejím posledním čtyřnohým společníkem byla erdelka Jully, která jí byla oporou a strážcem v nejtěžších chvílích.
Zdenčin život byl na dnešní dobu možná krátký, nebyl však jednoduchý a rozhodně ne nudný či jednotvárný. Byla jedna z lidí, na které nezapomenete poté, co jste je poznali. Byla jedinečná a upřímná. I když její konec nebyl veselý ani klidný, určitě by nechtěla, abychom byli dlouho smutní z jejího odchodu. Spíše by chtěla, abychom si vzali ponaučení z jejích chyb a užívali si život dál, dokud máme tu šanci. Abychom zavzpomínali na to hezké, co jsme společně prožili, a aby s námi mohla žít dál v našich vzpomínkách.