16.11.2009 ·
jitka
·
Ze života KZJ
16. 11. 2009
Kolem 22:00 h večer se mi ozvala paní s prosbou o pomoc při pátrání po jejím 2 dny pohřešovaném manželovi. Ten v neděli ráno bez mobilu, dokladů a peněz, jen s malým obnosem, odešel si koupit noviny a projít se a doteď se nevrátil. Vyptala jsem se na podrobnosti včetně zdravotního stavu a také si vyžádala informace o dosud prováděném pátrání policie a zavolala panu J. Šlechtovi, který se stará o atestované psovody. Ten mi potvrdil, že v tomto případě, kdy se jedná o výzvu civilní osoby a prosbu o pomoc, můžeme jako soukromé osoby psovodi pomoci bez jakéhokoliv omezení. Přesto jsem v první řadě oslovila atestované a zkušené psovody a ve složení Veronika Švestková, Šárka Chmelová, Petra Bučková, Milan Oliva, Jiří Zeman a já jsme ve 23:00 h dorazili na místo. Rodina pohřešovaného nás doprovodila do lesa, kde byl předpoklad posledního pohybu hledaného. Tam jsme díky GPS a vysílačkám, které dovezli Veronika a Jirka, zmapovali terén, určili si hranice a systém práce a v rojnici vyrazili. Terén byl dlouhý cca 2 km a široký asi 500 m, takže jsme jej prohledali systémem U, jednu část směrem tam a druhou cestou zpět k autům. Vzhledem k bezvětří a tmě jsem volili rojnici hustou na odstup cca 30 m. Psi pracovali zhruba hodinu a půl, domů jsme se dostali ve tři ráno.
17. 11. 2009
Další skupina pokračovala dnes za světla a snažila se prohledat další okolí, ale bezúspěšně. Opět ji tvořili zkušení atestovaní psovodi (Veronika Švestková, Petra Bučková, Šárka Chmelová a psovodi, kteří mají složené plošné béčko, tj. Regina Samlíková, Lenka Navrátilová, Pavla Jungová a Irena Málková).
17. 11. 2009, 18:30
Zpráva od manželky pohřešovaného – právě identifikovala tělo, pátrání skončeno. Hledaný nebyl v lokalitě, kde jsme hledali, našel se u blízké přehrady.
Byl to po velmi dlouhé době první takový zásah a musím říct, že všichni psovodi pracovali výborně. Bez ohledu na noční či denní dobu se dostavili okamžitě na místo a snažili se pomoci v rámci svých možností. Co nám pokulhává je vybavení na takový zásah – kvalitní svítilny, GPS, nachystané nabité vysílačky a znalost práce s těmito nezbytnými pomůckami. Toto si beru na starost jako výcvikář.
(Soňa Šabacká)
6.9.2009 ·
jitka
·
Ze života KZJ
Stejně jako loni byl pozván Pavel Šabacký k posuzování Majstrovstev Slovenska v praktickom vyhĺadávaní zavalených osob, tentokrát si však mohl s sebou vzít jedno dvojčlenné družstvo z naší jednotky. Vybrané jsme byly my dvě – Kristina a Lenka. Závody z fotek a vyprávění vypadaly zajímavě a hlavně jsme nemusely řídit my dvě a nehrozila tudíž 8 hodinová cesta, tak jsme nabídku s radostí přijaly.
A tak jsme teda v pátek 4. 9. 2009 přesně ve 12:00 vyrazili na cestu do Sklabiňského Podzámku a dále nahoru na hrad. Přivítala nás nádherná přírodní scenérie ovšem zahalená deštěm. Prezence byla odložena na ráno, protože asi kromě 5 aut tam nikdo nebyl a tak jsme v jedné dešťové pauze postavili stany a šli „pařit“ do auta. V podvečer na chvíli přestalo pršet a tak jsme šli prozkoumat výhledy na okolí. Otevřel se nám neuvěřitelný pohled na hrad a okolní kopečky, ze kterých stoupala oblaka páry. Kluci byli také nadšeni a každý si to užíval po svém, Kikin běhal za balónkem, Jerry nasával pachy lesa a vyhrabával myšičky. Večer jsme si šli chvíli popovídat pod velký stan pod hradem. Lenka našla své oběti na probírání „malin“ a já pak zájemkyni o irského teriéra.
Ráno probíhalo losování, kam jsem vyslala Lenku, protože stejně kdo ví od kdy bloudila po kraji Vytáhla nám startovní číslo 12 (ze 14 startujících) a tudíž čas 16:40, takže času habaděj, jen jej správně naplánovat, abychom měly svěží psy. Pršelo, lépe řečeno lilo jako z konve, tak jsme po vyvenčení zalezly do stanu a spaly. Psi neprotestovali a spali taky. Kolem poledne se pomalu začalo počasí umoudřovat a tak jsme zase vyrazili na prohlídku kraje. Opět se nám naskytly nádherné pohledy na krajinu, sluníčko proráželo svými paprsky přes černé mraky. U ohně jsme si všichni dali výbornou zelňačku, která nakonec chutnala i Lence, když jí Pavel vysvětlil, že kapusta není česky kapusta, ale zelí Vaření probíhalo velice sparťansky, vařilo se v obrovském kotli nad ohništěm, jelikož k dispozici nebyla elektřina.
Ještě jsme několikrát vyvenčily a začaly jsme se chystat na start. Od rána probíhala v pravidelných intervalech kulometná palba, jelikož součástí závodu byla střelba po rabovačích. Věřily jsme, že naše psy to nijak nerozhodí, jelikož už při tom nehnuli ani uchem. Tak a šli jsme na to. Prošli jsme kolem kulometčíků a šli si poslechnout informace, které nám podal druhý rozhodčí – pan Jaroslav Gajdoš, abychom to měly taky v cizím jazyce, protože ostatním závodníkům (nakonec jsme byly jedinými mezinárodními závodníky jen my dvě) podával informace Pavel. Nasadily jsme rolničky, zapnuly vysílačky, rozdělily si terén a vyrazily jsme, Lenka měla v zádech Pavla a já p. Gajdoše. Ještě než jsme vypustily psy z vodítka, ozvala se palba z kulometu, Jerry sebou pěkně trhl, protože už byl nažhavený na hledání. Sotva jsem začala prohledávat mou část, pověsil se na mě nešťastný synáček své zasypané mamičky a pořád mě za batoh tahal zpátky a vysvětloval mi, že tam má zasypanou mamu. A já mu pořád vysvětlovala, že tam už pes hledal a nikdo tam není, a v hlavě se mi pořád honilo, jaký je v tom fígl, ale statečně jsem psa posílala pořád dál a dál, jen jednou jsem ho poslala ještě jednou po trase, kterou už proběhl, ale pak jsem se už nedala Ale byl to boj! Pak se ozval někde z dálky štěkot Jacka a Lenčin hlas z vysílačky, že mají osobu. Tak se mi ulevilo, že nemáme variantu 0-4 (celkem se za oba dny hledaly čtyři osoby, v jakékoli kombinaci), a chvíli na to se ozval pode mnou štěkot Jerryho. Tak jsme měly 2. osobu. Potkaly jsme se v místě, kde každá měla prohledanou svou část, daly napít psům, a pokračovaly každá tou druhou částí, oba psi spolehlivě vyštěkali ty dvě – již nalezené osoby (nevyprošťovalo se) – a nic víc. Na nás bylo rozhodnutí, ukončit práci. Tady jsme pár minut zaváhaly, ale nakonec jsme práci ukončily. Obě jsme měly z vyhledání výborný pocit, psi nadšeně pracovali, úkryty vypadaly opravdově, diváků – díky našim „exotům“ – jsme měly hodně, nezdálo se nám, že by psi někde nebyli. Výsledek 200 bodů. Limit byl 30 minut.
Psi dostali balonky a oba měli očividnou radost, moc se jim terén líbil. Šli jsme na delší procházku po nádherných lukách.
Večer se sedělo kolem ohně a podávalo pečené selátko a následně pečená kuřata. Povídali jsme si o psech a fotografování (byl tam i fotograf slovenského časopisu ALARM). Pak pro nás někdo přišel, že máme jít k dolnímu ohni, že tam hraje hudba. Tak jsme se po chvíli přesunuli, čímž jsme udělali velikou chybu, jelikož hudbou nebyly romantické kytary, které by se nádherně vyjímaly v této panenské přírodě, ale dva obrovské repráky, napojené na počítač, ze kterých se linul šílený řev různé hudby. Chvíli jsme se snažili udržovat hovor, ale pak jsme šli spát. Ti dva byli v pohodě, o Pavlovi nebylo pochyby, že spí (občas přehlušoval i hudbu), a Lenka ráno tvrdila, že usnula taky hned (že by to víno?), ale my dva s Jerryčkem jsme šíleli, doma nepouštíme ani rádio, protože máme rádi klid. Chvíli jsme sebou oba mleli a pak jsme to vzdali a šli asi na hodinovou noční procházku pod téměř úplňkovým měsícem ozářenou oblohou. Divočáků ani medvědů jsme se bát nemuseli, protože kromě místního stáda koz tohle nikdo vydržet nemohl.
Druhý den vše probíhalo rychleji, protože limit byl 15 minut, a většina závodníků skončila po pár minutách. My jsme nastupovaly s tím, že snad hledáme 2 osoby a ne jenom jednu. Po vysvětlení terénu se ozvaly rány pokliček, ale kluci to už vůbec nevnímali a rovnou se vydali do terénu, já s Pavlem v zádech do nitra hradu a Lenka s p. Gajdošem to brali kolem hradu. Jerry probíhal jednotlivé místnosti a nic, najednou se ozval štěkot a vzápětí hlas Lenky, že mají osobu, ale ať ji potom přijdu prověřit, kde přesně je. Chvíli na to se ozval druhý štěkot, jelikož jsme už byli kousek od nálezu, šla jsem to prověřit hned. Jerry s nálezem souhlasil a tak jsme šli ověřit první osobu, tam chvíli váhal mezi pravou a levou částí a nakonec se rozštěkal před nepatrnou hromádkou kamenů vlevo. Tak jsem potvrdila levou stranu a ukončily jsme hledání. Hned na to nám p. Gajdoš řekl, že Lenka už první osobu nahlásila, takže ověřování bylo zbytečné. Výsledek 190 bodů. Ztráta 10 bodů za váhání u první osoby.
Pochválily jsme psy a šly balit stany.
Asi za dvě hodiny začalo vyhlašování výsledků. To bylo radosti, pěkné poháry jsme přebíraly z rukou starosty Sklabiny a focení na „bedně“ jsme si pěkně vychutnaly. A kluci si pak pochutnali.
Rozloučili jsme se s pořadateli závodů Kynologickým záchranným zborom, který sídlí v Žilině, a vyrazili na cestu domů. Psi radostně skočili do přepravek a spali až do Brna.
(Kristina Somerlíková)
Z pohledu rozhodčího jsem viděl práci osmadvaceti psovodů, každý den jednu polovinu každého družstva. Musím přiznat, že jen těžko si snažím vzpomenout na nějakou vyloženě špatnou práci jednotlivce. To se spoluprací dvojic už to bylo horší. Nejhorší to ale bylo s chováním k „civilním“ osobám, které se pohybovaly v terénu a měly za úkol „obtěžovat“ závodníky svými požadavky. Vytvořily se čtyři kategorie, jedni tyto osoby ignorovali, druzí k nim byli hrubí, třetí se k nim chovali přátelsky, ale nechali se ovlivňovat a ztráceli čas hledáním tam, kam je civilisti odváděli. Jen někteří psovodi se zachovali profesionálně – slušně a rázně „pozůstalým“ vyhradili místo, v rychlosti je vyslechli, vyhodnotili situaci, případně přislíbili ještě jedno prohledání jejich objektu na konci práce a dál sledovali svůj záměr.
Co se týká značení osob, někteří pejsci potřebovali podporu psovodů, ale vždy jasně naznačili, že v úkrytu někdo je, takže z praktického hlediska uspěli. Nutno podotknout, že některé úkryty byly pořadateli maskovány zcela dokonale a psovod musel opravdu psovi věřit. Pochválím tady naše psy, kteří značili velmi přesvědčivě.
Holkám bych vytknul snad jen tu trochu nedůvěry, což samozřejmě svedly na mne!!! Ztratily poměrně hodně času ověřováním druhým psem v případech, kdy první štěkal u úkrytu tak přesvědčivě, že snad nemohlo být pochyb. Ale prý jsem jim to doporučil. No, doporučil jsem jim, aby ověřovaly nález, pokud pejsek jen zakňučí nebo se kolem některého místa podezřele motá, nebo štěkne jen jednou a odchází atd.
Bodově nakonec Lenka s Kristinou dopadly stejně jako první až čtvrté družstvo (390). Součet časů je zařadil pak na třetí pozici. Pro větší rozlišení výkonnosti jsme s kolegou Gajdošem doporučili pořadatelům některé úpravy propozic, ale pokud je použijí, nechávám je pro všechny v kategorii překvapení na příští rok.
Ještě jeden postřeh z akce si dovolím zveřejnit. Měli bychom si vzít (my i naši příznivci) příklad ze sponzorského zajištění mistrovství. Čtena byla při vyhodnocení jména firem i jednotlivců, kteří přispěli materiálem, cenami i finančně. A jmen bylo asi dvacet, možná víc. Díky nim dostali psovodi spoustu krmiva, psích hraček, potřeb, díky nim bylo pro všechny neustále zajištěno občerstvení od nápojů až po pečené selátko, skvělou kapustnicu, kuřata, díky nim měla akce bezvadnou atmosféru a zázemí, byť se konala na hradě, na kopci, mimo civilizaci.
Už teď závidím těm, kteří budou mít možnost soutěžit nebo posuzovat příští rok.
Tak ať se vydaří Sklabinský pretek 2010!
(Pavel Šabacký)
Fotografie naleznete zde: jimicek.rajce.idnes.cz/Mistrovstvi_Slovenska_v_praktickem_vyhledavani_zavalenych_osob/#album
kzjcr.rajce.idnes.cz/Sklabina_2009/
23.5.2009 ·
jitka
·
Ze života KZJ
Pozvánku dostali všichni Moraváci, a tak jsme se v celkem slušném počtu 18ti psovodů sešli v hipologickém středisku policie v Medlánkách, z naší jednotky já, Pavel, Petra, Šárka a Milan. Milan na druhý pokus s Aťou a Šárka s Jezzem obhajovat. My ostatní poprvé. Byli tam také psovodi ze Svazu, ZBK JMK, od Hasičů, Městské policie, policie ČR. A plemena? Ovčáci, maliňáci, erdel, výmar, boxer, kříženci, retrívři, borderka a určitě jsem na někoho zapomněla. Přivítání, losování a pak nekonečné hodiny čekání na svoji práci, které jsou samozřejmě součástí prověrky. Buď čeká člověk před (to se svými věcmi u auta) nebo po práci na určeném místě, tam si musí vystačit s tím, co si donesl na zádech. Skoro všichni naši jsme se vylosovali ve druhé půlce, takže jsme první čekání (cca 7 hodin) strávili u aut a střídavě venčili, odpočívali a na základě plánku terénu vymýšleli taktiku prohledávání. První denní práce se dělá ve dvojici, každý z psovodů je zodpovědný za svůj terén a musí zajistit, aby jeho pes při prohledávání nerušil práci druhého psovoda. Terény se navzájem dotýkají. Je to neuvěřitelné, ale z 18ti losujících jsme si Pavel a já vytáhli čísla 11 a 12 a šli tedy spolu Vyráželi jsme někdy kolem 16:00 na zavolání vysílačky a čekal nás v dusném teplém počasí pochod asi 2 km k terénu. Na stanovišti krátká pauza na vydýchání (psů i nás) a ještě poslední instrukce a také vysílačka do ruky. 30 minut, počet osob 0 – 4 a jde se na to. Zatím Citu šetřím a pouštím ji jen na volno, protože první část terénu je kus pole a cesta, tam není třeba hledat. V lese ji beru k noze a vysílám. V tom dusnu kluše, nelítá a míříme k plotu, za kterým je dům. Hledám díru, posílám fenu a pak už hlásíme prvního figuranta, Cita ho náležitě olízala, na štěkání už jí síla nezbyla. Pochvala, odpočinek a pokračujem, vracíme se obloukem k místu, které jsme neprohledali a u plotu se Cita zastavuje, ohlíží, vrtí a označuje. Hlásím vysílačkou druhý nález, terén považuji za čistý a končím práci. Další hodiny čekání a vyhodnocení – kromě jednoho prošli denní prací všichni psovodi. Čekáme na tmu, povečeříme, psi odpočívají. Ve 22:00 je zahájení nočních prací, my přicházíme na řadu s Citou kolem jedné ráno. Kromě čelovky si půjčuji od Milana baterku, bez ní bych se asi nevrátila. Prvních 5 minut bojuji s Citinou nechutí hledat, a snažím se potmě zorientovat, pak naštěstí Cita začíná běhat a hledat, ovšem můj orientační smysl je zřejmě nulový. Terén je 180 m široký a já tuším, že se točíme v kruhu, vylézám na cestu, orientuju se a znovu pracujeme, v 25té minutě Cita štěká jak kulomet a já hlásím vysílačkou nález. A tady je ta osudná chyba. Místo, abych fenu chytla za obojek a popošla nejméně 50 m dál do prostoru, vysílám ji ze stejného místa, za chvíli Cita znovu štěká, ovšem u stejného figuranta a pak ještě jednou do třetice. Končí časový limit a 1 figurant tam zůstává. Později zjišťuju, že jsme u něj nebyli a terén nahoře neprohledali. Stejně dopadl také Petr Linda. Vracím se, a nespokojená můžu být jen sama se sebou.
Konečná bilance: Milan, Pavel a Petra atesty udělali, já a Šárka si to zopakujem na podzim. Úspěšnost byla tentokrát velká, z 18ti psovodů neuspělo jen 5.
Původně jsem nepočítala s tím, že bych s Citou po úraze a jejím 3 měsíčním ležení doma vůbec prošla denní prací, ale o to víc mě ta noc mrzela. Tady je vidět, jak je důležité, aby psovod a pes byli tým. No, mám závazek. Do podzimu mi Pavel přichystá několik nočních speciálů, bez feny a figurantů, a budu chodit a chodit
Moc blahopřeji všem našim, kteří to zvládli!
(Soňa Šabacká)
