Yearly Archives: 2012

BOHEMIA CUP RH-F KŘEPICE

V sobotu 30. 6. 2012 se za ochromujícího tropického vedra konal v Křepicích u Brna Bohemia Cup RH-F. Páni rozhodčí Jaroslav Sedlák a Květoslav Štibora posoudili celkem devět psovodů v kategorii B a dva psovody v nižší kategorii A.

Stopy byly kladeny na odrůstajícím jeteli, který se sice na první pohled zdál celkem nezáludným terénem, nicméně žhavé sluneční paprsky po třech hodinách stopu enormně ztížily. Z celého pole závodníků v tomto příšerném vedru našel sílu dojít a splnit tak limit pouze pes jediný – německý ovčák Quido z Třešňáku s psovodem Miloslavem Čeňkem, který tak obsadil v tomto závodě první místo. Za ním se umístil na druhém místě Jenda Pokorný s Ferdou Černá Tarantule a třetí skončil místní závodník Tomáš Strouhal s Axem z Templářské tvrze. Z členů KZJ se akce účastnily tři týmy – v kategorii A Fred Gutter s Irou, v kategorii B Pavel Job s Batty a Jolana Kaplanová s Barchettou. Podobně jako většina ostatních, ani naši psi se bohužel nedokázali s extrémním počasím vyrovnat a náročnou stopu zvládnout.

Navzdory počasí však pořadatelé zajistili bezchybný průběh celé akce a nepřízeň podnebí dokázali překonat svým skvělým přístupem a vytvořením velice příjemné přátelské atmosféry, za což jim patří náš dík.

Jolana Kaplanová

ERDELOVÉ V AKCI

Víkend 19. – 20. 5. 2012 se na Zbraslavi u Brna konal 7. ročník Memoriálu Dory Geblerové a 1. ročník Mistrovství AT klubu České republiky. Za celou akcí stála jako dobrá duše, organizátorka a vedoucí realizačního týmu paní Anička Bretsnneiderová z Prahy, výcvikář české komory AT klubu.

Musím říct, že jsem tolik erdelů jako tento víkend pohromadě neviděla a jak říkali někteří fandové výstav, na výstavě se jich v kruhu nikdy tolik nesešlo. Že by se začalo tomuto dříve pracovnímu plemeni blýskat na dobré časy? V rámci 1. ročníku byly soutěžní kategorie „nízké“, aby mohlo poměřit svoje síly co nejvíce psovodů. Na Memoriálu Dory Geblerové se soutěžilo v kategorii ZZO (10 startujících) a podle záchranářské kategorie RH-E. Na 1. Ročník Mistrovství byly vypsány kategorie ZM, ZVV1 (13 soutěžících), FPR 1 a FPR 2. V záchranářské kategorii jsme čekali větší účast a nakonec jsme byli 4, 2 psovodi již RH-E měli (P. Šabacký a J. Hrdinová), jeden psovod by ho mohl již teoreticky splnit (Zdeňka Okřinová) a já s Erníkem jsme ještě nedosáhli na věkovou hranici pro splnění této zkoušky. Z tohoto důvodu byla kategorie jen soutěžní bez zápisu zkoušky.

Soutěžilo se v plošném vyhledání a rozhodování se chopil pan Karel Pavlík. Všichni 4 nastupující splnili limit a navzdory věku se ani Ginn Zdeny ani Erník nenechali zahanbit. Velmi hezký a profesionální výkon předvedl Pavel Šabacký s Coudym a zaslouženě si odvezli první místo (95 bodů poslušnost a 97 bodů speciál). Na druhém místě se stejným počtem bodů, ale lepším speciálem jsme si převzali pohár já a Ernie (91 bodů poslušnost, 95 bodů speciál). Na třetím místě paní J. Hrdinová s Hanny (94 bodů poslušnost a 92 bodů speciál) a čtvrtá pozice Zdena a Ginn (83 bodů poslušnost a 93 bodů speciál).

Musím říct, že naši tři psovodi KZJ ovládli zcela i startovní pole ZZO J, Pavel Šabacký 1.místo (57), Zdena Okřinová 2.místo (57 bodů) a 3.místo Soňa Šabacká (56 bodů).

Další želízko v ohni jsme měli v kategorii „mistrovské“ a to byl Pavel Job s Batynkou ve FPR 2. Vybojovali krásných 96 bod a druhé místo jen 1 bodík za vítězem.

Co říct závěrem? Nová poslušnost RH-E je velice příjemná, jen je třeba počítat s delší chůzí a dlouhodobým odložením, které pro mladé pejsky může být náročné. Speciál je opravdu už „malý speciál“, pes nevidí osobu odcházet, ale prostor 5000 m2 je pro žhavého a chtivého mladého psa na pár minut práce a k vidění byly moc pěkné výkony.

A ještě jedna hezká poznámka diváka, který pochválil náš tým „asi dobrý oddíl“ … :o)

Soňa

NÁRODNÍ ZKOUŠKY 13. 5. 2012

očima rozhodčího:

KZJ ČR uspořádala národní zkoušky, na které se přihlásili hosté z MSKS, DRS ZKZB SK a domácí členové do kategorií RH- F E, FL E, T A, FL A a FL B.

K jednotlivým kategoriím a disciplínám bych řekl následující:

Terén na stopu byl odpovídající stupni zkoušky, plochy byly vybrány rovněž precizně. Snad až příliš krutě pro FL B, kde ale nastupoval jen Peter Kráčik a ten si chtěl vyzkoušet pořádnou obtížnost. Místy takřka neprostupné mlází a trní, tvar trojúhelníku o ploše 3,2 hektaru, to bylo nad síly psovoda se psem, ale snad dobrou školou.

Sutina byla opět ve Zbrojovce, ale velmi dobře upravena a nachystána. Všechny tři psovodky uspěly, v této chvíli si říkám, že by bylo určitě lepší nepouštět je tak daleko do terénu, aby si vyzkoušely větší samostatnost svých psů. Tu ale koneckonců prokázaly při nalezení jedné ze dvou ukrytých osob.

Poslušnost zajímala každého. Jak si povedou po změnách v ZŘ? Bodové hodnoty byly velmi slušné, ale nenechme se mýlit. Bylo poznat, že psi cvičili na „domácím hřišti“, kde to dobře znají. Stačí si vzpomenout na Spáleniště, kde týmy nastupovaly bez tréninku a s větší nervozitou a body nebyly tak dobré (Petra tam 70 – doma 82). Bude nutné jezdit cvičit do cizího prostředí, aby se psi i psovodi otrkali a měli opět jistotu splnění limitu na soutěžích mimo Brno.

Pavel

INTERCUP HUMANITY 2012

Ve dnech 4.–6. 5. 2012 se v opravdu nádherném prostředí jihočeského Spáleniště konal další ročník tradičního Intercupu Humanity. Pátek patřil mezinárodním zkouškám dle RH-FL A a RH-T A, vlastní závod se odehrával v sobotu a v neděli.

Začnu tím nejhezčím, slovy Jolany: „Děkuji za příjemnou společnost a atmosféru, ve které jsme tento prodloužený víkend strávili.“ Pamětník Fred jen dodává: „Příjemné prostředí bylo vždy, ale po více než 10 letech od mé poslední návštěvy Spáleniště mne překvapilo, jaký super areál zde zbudovali.“ Příjemná a pohodová atmosféra prostupovala celý závod, organizátoři byli vždy milí a ochotní, závodníci bez ohledu na organizaci přející a podporující, rozhodčí korektní a spravedliví. Závod do puntíku splnil jihočeské heslo „buď vítán každý, kdo s dobrým úmyslem přichází…“ a za to Svazu a především Jihočeské záchranné brigádě kynologů moc děkujeme a těšíme se na další ročník. Za sebe musím ještě do nebe vychválit skvělou kantýnu, především dokonalá smažená vajíčka na snídani, kafe přesně dle přání každého a navíc i slovní podporu před každým startem. Moc děkuji!

A teď už k průběhu akce. KZJ měla ve všech kategoriích svá želízka v ohni. Na zkoušky dle stupně A nastoupili do sutin Petra s Exinkou, Alena s Chrisem, Jana s Edou a já s Dantíkem. V ploše nás výborně reprezentoval Pavel Š. s Coudym, který složil zkoušku s nejvyšším počtem bodů v kategorii.

A jak to vypadalo na sutinách už Jana: „Já jsem se původně víc obávala poslušnosti, hlavně její délky a přechodů, ale po první zkušenosti musím říct, že možnost pochválit a namotivovat psa mezi cviky poslušnost výrazně ulehčila. Mnohem větší důraz je ale kladen na přizpůsobivost psa v zátěžových situacích. Co dělalo některým psům problémy, bylo třeba „hloupé“ čtení čipu po nahlášení nebo délka dlouhodobého odložení. Obávaný se stal i tunel, který měl pevnou část z plechu do tvaru S nebo kužel na distancích v podobě malého ležícího barelu. Pro psovody bylo častým zádrhelem schéma průchodu skupinkou osob.

Na sutinách jsme se vydatně zapotili. Pro nás, kterým není shůry dán snadný pohyb po sutinách a slušné chování vůči jiným psům, to bylo 20 minut plných nástrah. Terén byl opravdu náročný a speciál probíhal vedle cesty, kde chodili závodníci se psy, po kterém se přesouvalo během hledání se psem bez obojku, speciálně pro nás i jeden kojenec v náruči jako divák, který si odnesl letmý Edův polibek. Potom moje chyba v nahlášení osoby, nevěřila jsem psovi, který značil výšku (min. 2 metry), protože na Áčku přece výšky nebývají. Teď už vím, že nejen výšky, ale nutno očekávat osoby opravdu ukryté, více než 1 m pod povrchem/místem, kde se pes k osobě může nejvíc přiblížit. Na to nás bohužel naše skříňky na Zbrojovce nepřipraví, proto je třeba trénovat mnohem náročnější terény a úkryty.“

Zkoušku RH-T A nakonec z našich členů úspěšně složil jen Dantík, který mi tím udělal obrovskou radost. Podařilo se mu navíc i přes neslavnou poslušnost (70 bodů) získat nejvíce bodů v kategorii! Úspěšná byla i naše bývalá členka Pavla Foltynová s Brandy, které tímto gratulujeme a přejeme mnoho úspěchů v nové organizaci.

Na vlastní závod Intercup Humanity nastoupila Irena s Timem a Šárka s Chipinkou do kategorie RH-T B, Fred s Iriskou a já s Jackem do RH-FL B, Jolana s Barčetou a Pavel J. s Baty do RH-F B.

Velmi povzbuzující je, že novými poslušnostmi jsme prošli všichni!

Co se týče ploch, byl vybrán složitější terén se spadlými stromy, přesto však běhavý. Pan rozhodčí Hoffmann z nás vytáhl taktiku, což nebylo jednoduché především proto, že vítr se měnil a jinak foukalo venku a jinak pak uvnitř terénu. Oba naši psi však nezaváhali a všechny tři ztracené našli. Fred doplatil bodově pouze na přílišnou poslušnost své fenky, kterou se mu nechtě podařilo odvolat od osoby, takže bohužel 140 bodů za speciál ho posunulo až páté místo. Jack se panu rozhodčímu líbil, takže chyby psovoda nás stály jen devět bodů a celkový součet nás vynesl až na první místo! Z osmi startujících nakonec limit zkoušky splnilo pět.

K sutinám velmi stručně od Šárky: „Co se týká terénu, tak sutinový trenažer byl velmi poctivý, nikoliv však nějak záludný.“ A trošku více od Irči: „Co napsat o závodě? Krásné prostředí, příjemní lidé, fajn atmosféra. Obavy velké, nadšení z výsledku o to větší.

Poslušnost byla překvapením i pro mě, protože jak již bylo napsáno, obrovskou pomocí je možnost „zvednutí si psa“ mezi cviky. Rozhodčí mě upozornil, že se ani mezi cviky nesmí sahat na psa, ale bohatě stačila i slovní podpora.

Sutina byla každopádně zajímavá a byly zde úkryty a terén s obtížností, se kterou se Tim ještě pravděpodobně nesetkal, možná proto u jedné osoby místo štěkání hrabal a ve finále si tam lehnul a zůstal. Obrovský dojem ve mně zanechalo hodnocení japonského rozhodčího a jeho citlivý přístup a v neposlední řadě i to, že za mnou byla velká podpora z našich řad, není nic hezčího, než se po vyhodnocení mít s kým podělit o dojmy a radost, takže ještě jednou všem obrovský dík! Tato akce byla pro mě zážitkem, na který se nezapomíná…“

O zkoušku RH-T B se pokusilo jedenáct psovodů, ale úspěšně dokončili pouze čtyři. Pan rozhodčí Murase postavil opravdu Béčkový speciál a já jsem ráda, že jsem mohla sledovat práci obou našich úspěšných psů. Chipinka našla všechny tři osoby v rekordním čase cca 15 minut, bodově doplatila na to, že ji Šárka nemohla najít a tak Chipy od osoby na chvíli odběhla. Umístila se tak na krásném třetím místě. Timeček od Irči předvedl výbornou práci, nejvíce mu dala zabrat osoba v tunelu, kterou dohledával opravdu dlouho a poctivě. Pan rozhodčí Murase jeho práci ocenil 160 body (v sobotu splnili limit na speciálu pouze dva psi a tím druhým byl rakouský Flint con Todos Los Santos, který bohužel nesplnil poslušnost) a spolu s povedenou poslušností tak Irena s Timem v této kategorii zvítězili!

Bohužel ve stopách nám štěstí nepřálo. Jak to vypadalo slovy Pavla J.: „Nádherné louky, les, stopy různých tvarů – prostě žádné předem dané schéma a stopa přizpůsobená prostoru – tohle všechno udělalo stopy dle nového zkušebáku zajímavé. Stopy došli opravdu jen Mistři. Ostatní nedokončili nikoliv díky novému zkušebáku, ale prostě „neměli načucháno“.

Na některé novinky je však třeba dát v tréninku pozor. Vyhledání předmětu za 3 minuty ve čtverci 30×30 a na volno je náročné. Psy to táhlo přímo do stopy nebo naopak na volno běhali a nevyhledávali předmět (přece se čuchá na stopovačce a na volno se venčí, ne?). Další změnou je požadavek na štěkání na konci stopy u osoby. Vlastní bodové ohodnocení za štěkání je tak vysoké, že i přes vyčerpání psa po dlouhé stopě je nutné, aby „aspoň hafl“. Oba pánové se svými psy (M. Čeněk a J. Pokorný) si zaslouží opravdu obdiv a my ostatní máme co dohánět.“

A ještě krátké doplnění od Jolany: „Barčetce se příborová vidlička opravdu nelíbila a já jsem identifikační předměty tohoto typu podcenila. Takže moje zkušenost – je nutné nejen v průběhu stopy, ale i jako identifikační předmět využívat a trénovat předměty relativně malé a hlavně z různých materiálů – kov, dřevo, plast atd.“

A co říct závěrem? Už můžu jen znovu pogratulovat všem úspěšným a poděkovat organizátorům za vydařený víkend, zážitky z Intercupu Humanity 2012 zůstanou v mé paměti na dlouho. Poděkování patří také Soni za její výcvikové vedení a samozřejmě všem členům KZJ, protože bez podporujících kolegů a skvělých figurantů bychom byli ztracení.

Lenka

MEZINÁRODNÍ MEETING ZÁCHRANNÝCH PSŮ – JEDOVNICE 2012

V pátek 27. dubna se do areálu ATC Olšovec v Jedovnici sjelo osm tříčlenných družstev kynologů záchranářů z Chorvatska, Maďarska a České republiky.

Čekala je sobotní dvanáctikilometrová trať s plněním nejrůznějších úkolů. Po poslušnosti IPO-R následovala vyhledání osob v terénu, slaňování, první pomoc psovi i člověku, stopa a práce ve vodě. To vše s měřením pochodového času a orientací v mapě.

Celkový čas pobytu na trati se pohyboval kolem pěti hodin, což bylo pro všechny důkladnou prověrkou. Teploty se totiž šplhaly až přes třicet stupňů.

V neděli pak každé družstvo dostalo za úkol během dvaceti pěti minut prohledat lesní úsek 180 x 600 metrů a najít neznámý počet osob. Bylo jich tam ukryto šest. Záludností této práce byl vzhled lesa. Vypadal jednoduše a průhledně, takže nikdo nespěchal, na konci terénu ale všechny čekal velice zarostlý a nepřehledný prostor, velký sice jen asi 80 × 80 metrů, ale ve zbytku času a s vyčerpanými psy bylo velmi náročné najít v něm čtyři z ukrytých figurantů. Dokázala to jen dvě družstva.

Ale zpět k sobotě, maximální možný zisk byl 1500 bodů, kdy po třech stovkách za poslušnost měli možnost účastníci získat každý dvakrát stovku na hledáních osob, stovku za slaňování, za každou první pomoc, za stopu s osobou na konci a za přitažení člunu, kterému se „pokazil“ motor. Na závěr pak za pochodový čas. Nejblíže patnácti stům se přiblížili Chorvati a za nimi Maďaři, takže se zdálo, že zahraniční účastníci budou brát poháry za nejvyšší posty. V patách jim byli členové ZBK Moravskoslezského kraje doplnění naším Davidem Volným a ZBK Hradec Králové. Hradečáci už ale měli odstup jedné nenalezené osoby.

Společenský večer se skvělým rautem, který připravila kuchařka z Olšovce paní Zouharová, začal vyhlášením a oceněním psovoda s nejlepší poslušností. Byla jím Petra Čovič z Chorvatska, která vybojovala 96 bodů! Potom už se jedlo a popíjelo a povídalo. Psovodi byli zvědavi na nedělní vyhledání, ale vše bylo přikryto rouškou tajemství. Jediné co znali, byl čas svého startu, začínalo se od konce podle získaných bodů za sobotu.

A záměr vyšel, soutěž byla napínavá až do konce. První, komu se podařilo najít všech šest, byli členové ZBK Hradec Králové a hned po nich moravskoslezští. Čekalo se na Maďary a Chorvaty. Ale jak už to bývá, snad nervozita nebo vidina medailí se postarala o to, že maďarské družstvo našlo pouze tři a Chorvati pak pět osob.

Moravskoslezské družstvo se vyhouplo na první místo, Chorvati skončili druzí a Pardubice 2 se protlačily na bronzovou příčku.

Závěrečný nástup a vyhlášení výsledků mělo slavnostní ráz nejen díky cenám, které věnoval hlavní partner soutěže – firma Brit, ale i díky nečekanému vzácnému hostovi. Kde se vzal, tu se vzal, z auta pět minut před vyhlášením vystoupil okolo jedoucí člen presidia SZBK a mezinárodní rozhodčí IRO pan Květoslav Štibora.

Soutěžící získali poháry a krmení značky Brit za umístění v družstvech a také za umístění v Jednotlivcích. Tam se umístila na třetím místě Melinda Polonyi z Maďarska, na druhém Gorana Smoljenovič a na prvním Petra Čovič, obě z Chorvatska. Toto i vše ostatní můžete vyčíst s výsledkové listiny.

Ještě nutno podotknout, že jen vítězné družstvo nenechalo za oba dny v terénech ani jednu ze třinácti osob, za což sklízejí náš obdiv. Nemenší obdiv a dík ale patří všem ostatním účastníkům a pochopitelně i figurantům, vedoucím stanovišť, hasičům, kanceláři, zkrátka všem, kteří se podíleli na této snad zdařilé akci.

Pavel Šabacký

Mezinárodní závody družstev IRO, Žatec, 20.–22. 4. 2012

tým Irena+Tim, Regina+Sia, Lenka+Jack (Kikín)

den: pátek
čas: 20:00
disciplína: ubytování
počet nalezených ubytoven: 1

Záchranář nikdy nebloudí, ale když vám GPS tvrdí, že spíte uprostřed mostu (nebo snad pod ním?), tak se prostě musíte najít. Nakonec nás moc milá paní vrátná navedla k ubytovně TJ, příjemně komunistické budovy s přátelským personálem. Ubytovaly jsme se, zkontrolovaly časy v plánu, nachystaly batohy a hajdy do hajan.

den: sobota
čas: 9:30
disciplína: stopa
počet nalezených osob: 1 (nepočítala se do celkového součtu)

Na stopu jsme nastupovali jako asi čtvrtý tým a hned na začátku nás značně zaskočila zpráva, že pan rozhodčí Kühn chce vidět pracovat ve stopě všechny tři psy (naštěstí jsme Tima nenechali odpočívat v autě). Irča nám kapku zbledla, ale Regina pohotově rozhodla, že Tima, který naposled stopoval před čtyři pěti roky, necháme vyjít z nášlapu a on si vzpomene. A vzpomněl! Předvedl pěkných 20 kroků přesně ve stopě, Irča odložila, odměnila, nasadili jsme Kikšu a mazali dál. První předmět pohoda, lom ověřil, druhý předmět, druhý lom, a u třetího předmětu jsme opět vyměnili psy a do finále pustili Siu, která předpisově vyštěkala osobu na konci stopy. A pan rozhodčí byl nadšen! Jak se ukázalo, byli jsme od rána první tým, který měl psy – stopaře, takže „excelent, excelent work“ a plných 100 bodů!

den: sobota
čas: 14:00
disciplína: plocha
počet nalezených osob: 2/2

Plocha byla malá, poměrně přehledná, takže 20 minut a paní rozhodčí Ternovec zajímala především taktika. Rozdělili jsme se klasicky do rojnice a vyrazili. Za malou chviličku první nález, Tim, pár minut po něm druhý, Sia. Terén prohledán a nejtěžší rozhodnutí, zda práci ukončit, zůstalo na teamleaderovi Regině. Po krátkém váhání nahlásila konec a nález dvou osob. Paní rozhodčí nám vyčetla právě ono váhání (psi skvělí, ale ti psovodi!) a také to, že jsme se opomněly osob zeptat, zda jsou v pořádku.

den: sobota
čas: 14:30
disciplína: první pomoc
počet přeživších osob: 1

Dokonale namaskovaná otevřená zlomenina a zranění hlavy! Pohled na takřka reálnou krev a rozšklebenou ránu nás na chvíli zaskočil, ale nějak jsme se s tím srovnaly. Irena dřepla k rozbité noze, já zaplácla sterilním obvazem ránu na hlavě a Regina zavolala 112 a mile překvapila „operátora“ sdělením přesných souřadnic místa, kde se zraněná osoba nalézá. Pak zkolaboval kamarád zraněné a vypadal na infarkt, ale nakonec to rozdýchal a zvládl nám pomoci zraněnou umístit na deku. Naše dlaha nebyla úplně ok, váhání, zmatky a další nedostatky nám vynesly „jen“ 75 bodů (ale nakonec jsme zjistili, že na tom byli týmy i hůř).

den: sobota
čas: 17:00
disciplína: sutina Chbany
počet nalezených osob: 2/3

Na sutinovém trenažeru čekalo první nepříjemné překvapení. Sia a Tim neměli svůj den a v sutině nepředvedli výkony, na které jsme u nich zvyklí. Tady se vyplatila všestrannost našich psů a Kik (patrně naštvaný, že v ploše pro něj ti dva nenechali žádnou tetu) poměrně rychle vyštěkal první osobu ukrytou ve skruži. Druhá osoba se skrývala v budově, ale Kik a potažmo i Sia ji nasáli přes okýnko cca 1,5 m nad zemí, tedy jako výšku. Kik dokonce vyběhl po dřevěné lávce nahoru na budovu, aby osobu dohledal, a pak jsme ho museli odnavigovat zase dolů, protože se tvářil, že skočí (to se tvářil vyděšeně i pan rozhodčí Corpataux). Nakonec ale oba psi trvali na tom, že osoba je prostě v tom okýnku a měli pravdu! V této sutině jsme však jednu osobu ukrytou pod zemí v tunelu nechali.

den: neděle
čas: 0:30
disciplína: sutina Prefa
počet nalezených osob: 1/2

Noční práce se odehrávaly v žatecké Prefě. Sutina byla obrovská a my samozřejmě nemohly dovnitř, jen po části obvodu, takže tady hodně záleželo na psech, zda si sami dojdou až k osobě. První osobu objevil opět tandem Sia-Kik a Sia, jakožto správný belgičák, dokonce skočila až do úkrytu a štěkala překvapené figurance pěkně zblízka do obličeje. Tuto osobu nám pan rohodčí Katrev ohodnotil jako výbornou. Druhou jsme bohužel nenašli, psi nedošli až k ní a tak po této práci již -2 osoby.

den: neděle
čas: 10:30
disciplína: sutina Chbany
počet nalezených osob: 2/2

A opět zpátky na trenažer ve Chbanech. Ztratili se tři osoby, matka s dítětem a muž. Taktika prohledání zůstala stejná, opět víceméně rojnice. První osobu našel Kik celkem rychle, ovšem při pohledu do naprosto nerozlišitelné suti a bordelu, který vypadal, jako že je tam věky, mi nebylo úplně nejlíp. Hnala jsem tedy Kika dál a prohledávali jsme spolu zbytek terénu. V posledních minutách, stále bez nálezu, jsem plyšáka víceméně nechala, aby se vrátil k první osobě a znovu si ji vyštěkal, ale jaké bylo moje překvapení, když spodek minul, několikrát obešel skruž, která byla sotva dva metry od prvního nálezu, a rozštěkal se! Sia se k němu přidala a tak jsme nahlásili osobu číslo dvě. V posledních minutách!

den: neděle
čas: 11:20
disciplína: slaňování
počet přeživších osob: 3

Regina i Irča profesionálně slanily z plošiny, jakoby to doma trénovaly obden. Mě se nějak špatně podařilo zmáčknout brzdu a tak to chvíli vypadalo, že tam zůstanu. Navíc shora to vypadalo mnohem výš než ze spodu! Ale naštěstí nakonec neelegantně, s oběma rukama svírajícíma brzdu a očima zavřenýma, ale dostala jsem se dolů.

den: neděle
čas: 15:00
disciplína: plocha
počet nalezených osob: 2/2

A v ploše opět zazářil Tim se Siou, zatímco Kikínek si vždy doběhl jen zaštěkat. Terén byl hustě zarostlý, plný keřů a silně svažitý. Opět jsme se rozdělili do rojnice, Irena vlevo, Regina vpravo a já nejlínější pěkně po cestičce uprostřed. Tady všichni psi předvedli skvělou práci, první osobu našla Sia v hustém roští přibližně v polovině terénu, druhou Tim na konci.

den: neděle
čas: 16:00
disciplína: vyhlášení
celkový počet nalezených osob: 9/11
celkový počet bodů: 1517/1900
úspěšnost: 79,8%

V tomto závodě jsme opravdu bojovali sami se sebou, nevyhlašovalo se pořadí, ale jen úspěšné týmy. A nikdo až do úplného konce netušil, zda bude mezi nimi! Rozhodoval jak počet nalezených osob, tak počet přidělených bodů. Nakonec náš tým skončil s 79,8% a tedy jako úspěšný!

(Lenka Navrátilová)

A teď pár postřehů od Irči:

Na akci tohoto typu jsem byla poprvé. V čem je to jiné? Předně člověk (na rozdíl od zkoušky) v podstatě neví, co bude. Když jsme nastoupili na stopu a rozhodčí nám sdělil, že chce vidět pracovat všichny tři psy, byla to horká chvilka, protože Tim několik let stopu nedělal. Bylo nutno se rychle rozhodnout a nalézt řešení.

Další, co je třeba procvičovat, je i komunikace přes vysílačky, abychom přesně věděli, jak se vyjadřovat a co máme dělat. Když po plošném vyhledání vedoucí týmu ohlásila konec práce a rozhodla se „vrátit“, pochopila jsem, že na začátek terénu, ale vyhodnocení práce probíhalo na konci. Kdyby mě ostatní nezahlédli a nezavolali na mě, stálo by nás to patrně několik dalších bodů za špatnou komunikaci, případně bychom se hledaly.

U první pomoci nám chyběla rychlost a rozhodnost při řešení navozené situace, asi by bylo dobré si něco takového vyzkoušet dopředu, navodit modelovou situaci a týmově se o zraněného postarat bez zbytečných prostojů.

Zaujalo mě i popsání situace na konkrétním stanovišti, které v podstatě i „napovídá“ psovodům, jak a kde mají hledat. Například když se pohřešuje matka s dítětem, dá se předpokládat, že budou blízko sebe atd.

S menším odstupem času musím říct, že jsem z akce nadšená, hodně mi dala a osvědčil se zde systém týmové práce, protože opravdu „každý něčím přispěl“. Když se někomu něco zrovna nedařilo, zvládl to druhý. A to je myslím i cíl záchranářské práce. Myslím, že není až tak důležité, kdo konkrétně co našel, ale to, že v případě problému jsme dokázaly spolupracovat, najít vhodné řešení problému a společnými silami vše zvládnout.

Splněný limit byl pro nás všechny velkou odměnou, zjištěné nedostatky nás třeba posunou zase dál, protože je zase nad čím přemýšlet a co zlepšovat.

(Irena Málková)

„PRAXE V PRAXI“ aneb všechno bylo jinak, 29.–31. 3. 2012

Akce praktického charakteru jsou mezi záchranáři velmi oblíbené a tak, když přišly propozice na praktické hledání ve vojenském prostoru Pouště (blízko Třeště), zájem našich psovodů byl velký. Program byl následující: čtvrtek dopoledne přednáška o použití GPS při hledání a také práce s mapou, oběd, odpoledne a večer trénink. V pátek byla plánovaná imitace „ostré akce“ a v sobotu měl být program stejný jako ve čtvrtek. Na základně bylo možné i přespat a objednat si jídlo, takže pokud měl člověk čas a možnost, mohl tam strávit celé 3 dny.

První naše parta ve složení David Volný, Lenka Navrátilová, Eva Lettmayerová, Michaela Nytlová a Soňa Šabacká vyrazila ve čtvrtek ráno. David a Lenka po vlastní ose, naše dvě auta za sebou. Trošku jsme se motali u Jihlavy a tam kolega řidič nedodržel předepsanou bezpečnou vzdálenost a zezadu naboural do Míšy. Naštěstí se nic vážného nestalo, ale bylo třeba vypsat papíry na pojistku. Volala jsem tedy Davidovi, že se opozdíme. David mi sdělil, že se ze základny odjíždí na praktický zásah, ale neměl souřadnice ani místo určení. Po několika telefonátech a bloudění jsme se dopravili na místo určení do vesnice Příštpo. Celou tu dobu nikdo z nás nevěděl, zda je tato akce jen součást cvičení a překvapení, nebo opravdová. Po příjezdu jsme zjistili, že se skutečně hledá muž ve středním věku, který napsal dopis na rozloučenou a pohřešuje se. Celou pátrací akci řídil pan Vladimír Makeš a musím říct, že tato organizace na nás udělala velký dojem. K dispozici byly v počítači mapy terénu k prohledání a ty byly rozděleny na jednotlivé sektory. Každý akce schopný psovod se psem dostal přidělený 1 sektor, který mu byl zadán od PČR do GPS a vydal se hledat. Díky této metodě se dokázalo za pár hodin prohledat téměř 850 ha. David a Lenka už pracovali na společném terénu, který byl poměrně velký, u nás neměl nikdo GPS a než pan Makeš stihl vymyslet, co s námi, dorazila na místo Klára Kmoníčková. Měla jsem příležitost už dříve sledovat její práci a tak jsme požádali o možnost vyrazit do sektoru s ní. Z našeho týmu byl akceschopný pes pouze Cita, zbytek jsme zabezpečili v autech a s Klárou a jejím Samem se vydali na cestu k našemu sektoru. Už několikakilometrový pochod na místo prohledávání byl pro naše psovody a psy novou věcí, kterou netrénujeme. Autem tam bohužel nebyla možnost se přesunout. Klára měla náš sektor již nahraný v GPS a při hledání používá taktiku pásování, kdy se snaží pracovat s větrem, aby měl pes možnost šetřit síly a osobu nasát na delší vzdálenost. Dokud nedostal na krk obojek s rolničkou a nepošeptala mu Klára do ucha kouzelné slůvko, vypadal Sam jako pes, který se jen tak někde prochází a venčí. Jakmile dostal pokyn k práci, velmi horlivě a přitom systematicky probíhal a propátrával terén příjemným tempem. Když ho bylo potřeba někam poslat, použila k tomu Klára klasické vyslání od nohy do směru. Nejsem si úplně jistá, jak dlouho jsme v terénu pracovali, myslím kolem hodiny a na závěr jsme pejskům umožnili si na zakončení práce najít figuranta a odměnit. Poté jsme se vraceli zpět k autům. Mezitím docházeli i ostatní týmy, část psovodů byla ještě převelena na jiné místo a tak prohledávali ještě jeden sektor. Mezi 16.00 – 17.00 jsme se vrátili postupně na základnu Pouště a dali si pozdní oběd, který tam na nás i s paní kuchařkou čekal.

Přednáška o práci s GPS už nebyla, ale praxe v terénu byla možná lepší škola, než povídání u stolu, náš tým bedlivě sledoval v terénu práci Kláry s GPS a mnohé jsme se naučili. Než se připravilo vyhodnocení této akce, vzali jsme zbylé a čerstvé pejsky a vydali se na trénink. První kolo jsme pracovali s větrem a udělali si každý jedno navětření, druhé kolo potom delší práci s využitím úkrytů v terénu (pneumatiky, chatky). Po tréninku jsme si poslechli hodnocení pátrací akce, podívali se na počítači, jakým způsobem jednotlivé týmy pracovali a kolik se toho prohledalo. Během akce se pán nenašel, ale byl nalezen v pondělí živý, jen prochlazený cca 5 km od místa, kde se hledalo.

V podvečerních hodinách a s večeří na cestu J jsme se vydali zpět domů. Dám prostor ještě dalším zúčastněným, aby přidali své dojmy z této akce. Za sebe musím říct, že takto řízená pátrací akce měla smysl, řád a byla perfektně koordinovaná. Moc se mi líbil 2 a půl roku starý Sam, který pracoval velmi samostatně, chtivě, celou dobu a ve vzájemném porozumění s psovodem. Tento tým se orientuje jen na praxi, takže pejsek značí v terénu všechny osoby (tedy i stojící a chodící), protože jen tak je možné při pátrací akci nikoho nevynechat, navíc např. nemocný nebo zmatený člověk nemusí nutně ležet v houští. Je snazší se ujistit, že právě označený je procházející houbař než někoho v terénu nechat. Jeho práce byla klidná (myslím tím žádné hektické a šílené běhání), ale přitom nebyl problém psa cíleně vyslat do směru. Díky tomuto tempu vydržel stejným způsobem hledat celou dobu, aniž by na něm byla vidět únava. Nejcennější pak byl závěr práce, kdy Klára požádala Míšu, aby se jako „ztratila“ a při posledním prohledávání pásu ji pes po téměř hodinovém hledání nasál a bezchybně označil. Cestou k autům jsme probírali svoje zkušenosti, jednotlivé možnosti a styly značení (Sam pracuje s nálezkou), výhody a nevýhody štěkání a dalších možných způsobů označení. Zeptala jsem se také na četnost tréninku u Sama, cca 4 krát týdně, ale téměř vždy krátká práce do 5 minut, jen jednou za čas delší hledání. Sam ale netrénuje nic jiného, tedy žádné stopy, obrany, sutiny, vodu atd. Jen poslušnost a kondici. Dalším příjemným zjištěním bylo, že i když byl zbytek našich psů téměř celý den zavřený v autě a stále v očekávání, trénink se moc povedl . To je z mé strany vše a nyní další zúčastnění.

(Soňa Šabacká)

 

Za mne se dá v podstatě se vším, co tu Soňa napsala, souhlasit. Musím podotknout, že bylo velice zajímavé a zkušenostmi výživné projít si takovouto ostrou akcí. Pro náš team (já a Demi) to bylo první ostré hledání, první křest ohněm.

Po příjezdu na Pouště mi tamní člen PČR oznámil, že všichni odjeli na zásah. Po kratší debatě co a kam mi řekl, že paní tam jede taky. Dohodli jsme se na křižovatce ještě se třetím autem na trase postupu. Zadal jsem do GPS cíl Jaroměřice nad Rokytnou – hřbitov a jelo se.

Do cíle jsme dorazili v momentě, kdy všechna policejní auta vyrážela pod majáky na koordinační místo zásahu. My, co jsme majáky neměli, jsme jim nestačili, v provozu nebyla šance. Také to podle toho dopadlo, ztratili jsme kolonu a nevěděli kam jet. Po několika telefonech jsme dostali GPS souřadnice. Tady snad jediná výtka k organizaci – nikdo pořádně nevěděl kam jet, takže trvalo, než jsme se dohodli a nakonec pro nás bylo posláno hasičské auto, abychom věděli, kde odbočit.

Na místě jsme se rozdělili ještě s kolegy ze Svazu na dva teamy, kdy každý team měl jednu GPS.

Každému teamu byl nahrán do GPS sektor, vydána Policejní vysílačka se sledovacím modulem a šlo se. Já s Lenkou jsme dostali cca 31 ha, ale měli jsme jen jednu GPS Garmin Oregon 450, mapu vytištěnou z PC černobíle a já v kapse auto navigaci Garmin Nüvi. Po cca 30 minutách chůze jsme dorazili na místo určení. Dohodli jsme s Lenkou, že já půjdu po obvodu a Lenka s kvalitní GPS vnitřkem.

Do auto navigace jsme zadali několik bodů, které sloužily jako cíl a vyrazili. Já chodil od bodu k bodu v navigaci, vždy nové zadání cíle cca 6x :-D (také nesmírná zkušenost v nouzi to člověku myslí jinak).

Několikrát jsme se s Lenkou míjeli.

Věc, která mi udělala radost bylo, že si Demi navětřila osobu (byť to byla jen Lenka a její pomocník) na cca 200 m i po 50 minutách práce. Samozřejmě, jak mi Lenka řekla, neoznačila je, jelikož chodící osoby neznačí.

Celá práce nám se dvěma psy trvala cca 60 – 70 minut. Poté následovalo štěknutí a odchod na koordinační místo. Postarat o psy, sváča, oddych. Po hodince jsme se s p. Makešem dohodli, že vyrazíme ještě na další terén o velikosti cca 20 ha, který nám rozdělili na dva po 10 ha. Na můj dotaz, zda nemají plonkovní GPS, mi pan Makeš zapůjčil svoji osobní. Vyrazili jsme tentokrát autem a po cca 10 minutách jízdy dorazili k určeným sektorům.

Další zkušenost – rychlá a krátká instruktáž od Lenky, co s GPS (měl jsem tuto GPS podruhé v ruce) a šlo se. Terén hoooodně náročný. Samá mlazina, smrčí, ostružiny a skály padající do údolí k říčnímu korytu.

Na tomto terénu si hlavně pes hodně máknul a potřeboval mnoho podpory. Nicméně vše jsme zvládli a terén byl zakončen osobou (Lenka). Když jsme docházeli poslední úsek k autu, zavolal jsem Lence, aby se uložila do lesa. A byť už jsme toho měli fakt plný zuby a šli po poli, které bylo pomočkované a silně zapáchalo, tak na 50 m to Demi ještě zvládla. Naskákali jsme do aut, zajeli vrátit vysílačku GPS a data z nich a odjeli na Pouště na pozdní oběd, vyhodnocení akce a nachystat k noclehu. Bohužel Demi si v terénu strhla půl polštářku, takže po zjištění tohoto faktu následoval noční odjezd domů. Akce velice vydařená, výborně zkoordinovaná a velice přínosná a bohatá na zkušenosti. Mějte se,

(David Volný)

 

A do třetice se s dojmy přidá naše pátečně – sobotní skupinka ve složení Regina, Jitka a Kristina. Dorazily jsme do Třeště na 9:00 hodinu dle plánu a shromáždily se společně s ostatními v jedné z učeben střediska PČR. Postupně jednotlivci odcházeli do služebního auta, kde jim byl do GPS nahrán sektor k prohledávání. V každém sektoru byla ukryta jedna osoba (to jsme samozřejmě předem nevěděli), terény byly různě členité a různě obtížné. Během nahrávání map skupina mladých zakuklených policistů trénovala střelbu ze samopalů a používání dýmovnic, takže to měli psi se vším všudy.

My jsme měly všechny tři vlastní Garminy, Jitka vyrazila do jednoho většího terénu s Reginou a já do menšího, zato pořádně členitého, sama. Odjely jsme auty na místo určení, holky měly terén kousek od auta, já jsem se přes jejich přesunula na náš. Vybaveni bublifukem jsme zkontrolovali směr větru a vyšli. Náš terén obsahoval snad všechny povrchy, stromy, mlází, potok, bažiny, ostružiny, louky, pole, keře a vysoké traviny, pár krmelců a různých přístřešků. Hlídala jsem si na GPS směr postupu, do mlází jsem posílala hlavně Jerryho, protože při průchodu jsem zjistila, že jsou tam čerstvé bobky od divočáků a vyležené lože. Terén jsme poctivě prošli a při návratu zpět mi jako jediný podezřelý úsek připadalo právě ono mlází. Tak jsme ho ještě jednou propátrali, ale vzhledem k hustotě jsem se spoléhala hlavně na vítr, že by snad Jerrymu něco foukl, bohužel nefoukl. Osobu jsme nenalezli (pana učitele) a na základně jsme se dověděli, že osoba byla opravdu v tom hustém mlází. Na naši plochu byla vyslána Klára se Samem a i tomuto zkušenému týmu dalo zabrat, než konečně pana učitele vysvobodili.

Po skončení práce jsem zavolala holkám, taky zrovna končily, našly jednu osobu (studentku), ale nebyly nadšené označením, protože dívčina popocházela po terénu, na což naši psi nejsou zvyklí.

Vyměnily jsme si dojmy a odjely na oběd na středisko. Po obědě nám pan Růžička stáhl všechny trasy do PC a pak se jednotlivé terény procházely a každý si něco řekl k tomu svému. Oba naše týmy byly pochváleny za dobrou práci ze strany psovodů, terén byl dobře prošlý, nikde jsme nic nevynechali, takže jako psovodi jsme byli se svou prací spokojeni. Večer jsme si zabraly Kláru a vytáhly jsme z ní její bohaté vědomosti ohledně práce s mapou a zadáváním čtverců do GPS. Pak se k nám přidal i pan Makeš a vše nám podrobně (někdy až zbytečně moc :-)) vysvětloval. Na druhý den jsme si pak s panem Makešem domluvily krátký speciál s osobou na konci a úspěšným zakončením pro psy. Regina navíc radu na stopě.

Na pokoji nám pak Regina ještě vysvětlila trasování a usínaly jsem spokojeně s hlavou plnou nových poznatků a zážitků (navíc po výborné večeři – vařená kolena).

V sobotu ráno ještě dorazil Pavel s Pavlou, Šárka přijela v pátek odpoledne. Po snídani jsme s Reginou byly našlápnout Sii stopu a pak všichni společně odjeli kousek za Třešť, kde jedna skupinka trénovala společně v lese, a my jsme jeli na speciálek. Nejdříve hledal Robert s borderákem, byla jsem schovaná v hustém roští na konci terénu, borderák vlezl do úkrytu, hodil si nálezku do tlamy a utíkal pro pánečka. Já jsem využila napachovaného úkrytu, a pan Makeš se schoval o pár hromad roští dále. Jerry procházel terén, ke konci už začal zvedat hlavu, doběhl k teplému úkrytu, naježeně jej očuchal (borderák se mu nelíbil) a odešel, načež zvedl hlavu a běžel přímo k úkrytu, kde krásně označil osobu. Naposled šla Sia, která měla Roberta schovaného v houští, taky se tvářila, že si jen tak před náma běhá, ale najednou jí to hodila hlavou a zmizela. Hned se ozval přesvědčivý štěkot. Takže jsme byli všichni moc spokojeni.

Pak jsme rovnou přejeli na stopu, kde Sia vypracovala krásnou tří hodinovou stopu v poměrně silném větru, na které jí pan Makeš neměl co vytknout a říkal, že se na ni těší na našem zářiovém stopařském závodě.

Takže z naší strany naprostá spokojenost se strávenými dvěma dny v partě příjemných lidí, navíc povzbuzeni do další práce a zahlceni novými informacemi. A taky plnými bříšky (ukončeno výborným hovězím gulášem).

(Kristina Somerlíková)

Fotogalerii najdete na http://shedive.rajce.idnes.cz/Cviceni_Jihlava_29.3.2012/.